Způsob, jakým občané a jejich představitelé užívají Pražský hrad, jaký k němu mají vztah a jak o něj pečují, můžeme v symbolické rovině považovat za projev vyspělosti státu a národa.
V tradičním pojetí je Hrad výjimečným komplexem uchovávajícím památky spojené se vznikem a vývojem českého státu. Kromě památek nemovitých zde najdeme mnoho mimořádných památek movité povahy, ať už jde o umělecké předměty, vzácné archiválie nebo artefakty spojené s působením významných osobností. S Pražským hradem a lidmi, kteří zde působili, je také spojena řada příběhů, které jsou součástí kolektivního vědomí českého národa a utvářejí náš pohled na svět i sebe sama.
Státní symboly jsou oficiální a nezaměnitelné symboly státu, které jsou zpravidla stanoveny zákonem. V České republice jsou dokonce určeny zákonem s nejvyšší právní silou – Ústavou České republiky. Tvůrci naší ústavy považovali za podstatné, aby státní symbolika byla pevně ukotvena v našem právním pořádku, aby nebyla předmětem překotných změn či nástrojem politické soutěže. Ústavní zakotvení symbolů navíc ukazuje, jak významná státní symbolika pro Českou republiku je.
Stát v současné době, podobně jako v minulosti, svými symboly vyjadřuje a reprezentuje vlastní svrchovanost a státnost, a to jak ve vztahu k jiným státům na mezinárodním poli, tak i vnitrostátně vůči svým občanům.
Tak jako v době středověkých panovníků, jsou i dnes státní symboly základním atributem státní moci. Státní symbolika naší země má mnohasetletou tradici, která odráží nejen složitou historii českých zemí, jednotlivé etapy vývoje našeho státu, politické a státoprávní změny, ale i národní identitu a úsilí a osudy mnoha generací našich předků. Posláním tvorby a používání státních symbolů v moderní době je na historické milníky v našich dějinách poukázat a připomínat si je. Státní symboly tak jsou pomyslnou učebnicí dějepisu, jejich výkladem a zkoumáním vzniku symbolů doslova vyprávíme jednotlivé kapitoly našich dějin. Jejich užíváním a vzdáváním úcty těmto symbolům se občané ztotožňují se základy naší státnosti a vyjadřují sounáležitost se státem i mezi sebou navzájem.
V neposlední řadě se prostřednictvím státních symbolů občané se státem identifikují, vyjadřují mu úctu nebo se od něj naopak distancují. I v našich nedávných dějinách známe případy hanobení státních symbolů, např. ze strany národnostních menšin v období před II. světovou válkou nebo přímo na Pražském hradě politickými aktivisty.
Kartuše s českým lvem z Trůnního sálu Pražského hradu.
Z nejstaršího období českých dějin se spojitost s dnešní symbolikou nedochovala, ale počátky jejich současné podoby (s výjimkou státní hymny, která je výrazně mladší) nalezneme už ve 12. století, kdy v Evropě vznikají první erby. Jejich použití ve válečnictví bylo shodné s dnešním užitím státní symboliky – na první pohled a nezaměnitelně identifikovat příslušnost rytíře v boji k rodu, později ke státu. V českých zemích byl tímto prvním symbolem erb s černou plamennou orlicí, který užíval vládnoucí rod Přemyslovců, a přeneseně se užíval k označení českého knížectví a posléze království. Jeho místo v roce 1253 zaujímá erb se stříbrným dvouocasým lvem, který v naší symbolice přes mnohé dějinné zvraty a ztráty samostatnosti naší země zůstal dodnes a je základním symbolem, od kterého se odvíjí všechny další státní symboly s výjimkou státní hymny.
Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. V tomto pořadí jsou vyjmenovány v Čl. 14 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Jejich podobu podrobněji stanovuje zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, a konečně jejich užívání upravuje zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky.
Vedle státních symbolů, které jsou určeny Ústavou České republiky, existuje celá řada dalších symbolů, které odráží tradice a hodnoty, na kterých je náš stát založen. Mohou to být státní svátky a významné dny, zakotvení ČR v mezinárodních institucích, státní vyznamenání či lípa jako náš národní strom, který má svůj odraz i ve státní symbolice.
Mezi nepsané státní symboly se bezesporu řadí i České korunovační klenoty a Pražský hrad, jako místo jejich uložení. Pražský hrad je v tomto ohledu zcela výjimečným symbolem, je nejen místem uložení významných památek a historických dokumentů, byl tradičním sídlem panovníků, a i po roce 1918 zůstává sídlem prezidentů republiky, je od nepaměti duchovním a náboženským centrem země, je místem, kde byly položeny základy naší státnosti. Pražský hrad je také jediným místem v naší zemi, kde se uplatňují všechny státní symboly – dva z nich jsou vyhrazeny k užívání pouze prezidentu republiky.
Kancelář prezidenta republiky v prosinci 2022 představila nové oficiální fotografie Českých korunovačních klenotů. Vznikly v nové unikátní kompozici. Pořízeny byly v říjnu roku 2022 při krátkodobém vyzvednutí klenotů z Korunní komory. Autorem fotografií je Jan William Drnek a jeho tým ve spolupráci s Janem Novákem a Metropolitní kapitulou u sv. Víta v Praze.
První z fotografií klade důraz na svatováclavskou tradici, druhá na klenoty jako symbol naší státnosti.
Zveřejnění nových oficiálních fotografií Českých korunovačních klenotů předcházelo jejich slavnostnímu vystavení v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v lednu 2023.
Interiér katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava na Pražském hradě.
České knížectví založili v 10. století přemyslovští panovníci v rámci západoevropského (římského) křesťanského světa v návaznosti na středověké římské císaře a posléze jej v rámci Římské říše rozvíjeli, respektive upevňovali své postavení mezi říšskými knížaty. Křesťanským ochráncem Českého knížectví byl první přemyslovský světec – svatý Václav, jehož kult byl vědomě pěstován již za vlády jeho bratra (a vraha) knížete Boleslava. V Pražském kostele, jak zněl středověký titul biskupského chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha coby hlavního kostela v Čechách, se uchovávaly svatováclavské relikvie – praporec, přilba, meč a kroužková zbroj. Kníže Vratislav II. dosáhl na říšském sněmu v Mohuči roku 1085 za své služby římskému císaři výsadního politického a ekonomického postavení v rámci Říše, když mu císař udělil právo nosit královskou korunu (hned mu ji i dal, aby se mohl nechat v Praze korunovat) a zprostil ho odvádění dosavadních povinných poplatků z Čech a také povinnosti vojenské služby (doprovodu knížete s českými ozbrojenci při císařské korunovační jízdě do Říma). Další z přemyslovské dynastie, kdo obdržel od římského císaře korunu a královské postavení, byl až Vladislav II. v roce 1158. Postavení přemyslovské dynastie v Říši zesílilo natolik, že roku 1212 získal od římského císaře Přemysl (Otakar) I. potvrzení dědičné královské hodnosti pro české vládce. Jeho vnuk Přemysl (Otakar) II., „pátý král Čechů“, o půl století později již vystoupil jako pretendent římské královské (císařské) koruny. Tu pak získal jako první Čech v roce 1346 moravský markrabě „Václav, jenž se nazývá též Karel, dědic Českého království“. Po matce pocházel z přemyslovské dynastie, při křtu dostal jméno Václav, při biřmování jméno Karel, roku 1347 byl korunován českým králem a roku 1355 římským císařem, jako císař Karel IV.
Přemyslovští králové ideologicky opřeli český trůn o stolec sv. Václava. Pečeti českých králů nesly na líci zobrazení králova majestátu (na trůnu sedící korunovaný král oděný v plášť a držící v pravici žezlo a v levici „globus cruciger“) a na rubu zobrazení knížete sv. Václava se svatozáří a pláštěm, sedícího na stolci s poduškou a držícího v pravici praporec a v levici štít. V opisu stálo latinsky, citujeme z pečetě krále Přemysla (Otakara) I.: „+ PAX REGIS OTACARI IN MANVS ScI WENCEZLAI“. Termín „Koruna a stolec Českého království“ je písemně doložen k roku 1322. Krále a císaře Karla IV., nad jehož rakví v svatovítské katedrále v prosinci 1378 zazněla v proslovu nejvzdělanějšího Čecha své doby, absolventa a doktora teologie, profesora i rektora pařížské Sorbonny, Vojtěcha Raňkův z Ježova slova „otec vlasti, sloup státu, štít víry křesťanské“, dnes oprávněně považujeme, řekněme dobovým obratem, za „druhého zakladatele“ středověkého českého státu. A to nejen politickými, náboženskými, kulturními a hospodářskými akty, ale i v ideologickém smyslu zdůvodnění existence státu a definitivním ustanovením státních symbolů a rituálů. Nejdůležitějším symbolem českého království se stala královská koruna a nejdůležitějším obřadem královská korunovace. O obojí se Karel IV. v detailech postaral osobně, vycházeje z dosavadní dynastické ideologie. Autorsky stál za novým českým korunovačním řádem (Ordo ad coronandum Regem Boemorum) a ještě jako moravský markrabě nechal zhotovit novou českou královskou korunu z 22 karátového (oblouky z 18 karátového) zlata, osazenou především velkými rudými spinely a modrým safíry, dále menšími smaragdy a perlami, ve vrcholovém křížku safírovou kamejí s reliéfem Ukřižovaného. Použité materiály a jejich barvy v sobě nesly více vrstev symbolického obsahu (vzácné kameny = ctnosti korunovaného; rudá = obětovaná Kristova krev a pozemský život, modrá = nebeské ctnosti a svět andělů, zelená = moudrost a víra, zlato = božství a božské světlo, bílá perla = čistota, neposkvrněnost, Boží zákon). Spojení s nejvyšším křesťanským vládcem, Kristem, představoval ve vrcholovém křížku umístěný trn z Kristovy trnové koruny. Koruna českých králů byla zároveň i relikviářem, byla posvátná. Co s ní Karel zamýšlel, se dozvídáme z papežské listiny z roku 1346. Svého někdejšího učitele na pařížském královském dvoře, pozdějšího přítele a od roku 1342 papeže Klementa VI. Karel požádal o zvláštní papežskou ochranu. Hlava římské církve vyhověla a v textu stálo, že Karel „ze zbožné úcty k svatému Václavu, kdys králi českému, znovu dal zhotoviti jakousi značně drahocennou královskou korunu, a že jej slavné hlavě řečeného světce, jehož tělo v Pražském kostele odpočívá, daroval a na ni vložiti dal s tím úmyslem, aby s hlavy té nesměla býti brána, leč ke korunovaci nového krále, anebo když by konány byly jiné slavnosti králem na Hradě nebo v městech Pražských, jež by užití koruny královské vyžadovaly; tak však, že ji v týž den korunovace nebo takové slavnosti na hlavu řečeného světce zase uložiti povinni budou.“
Relativně nezávislé postavení českého státu v rámci Svaté říše římské se postupně změnilo po nástupu dynastie Habsburků na český trůn roku 1526. Habsburští panovníci propojili personální unií svá rakouská rodová dominia s českým a uherským královstvím a nadto drželi i císařskou říšskou korunu. Jejich velká moc se projevovala ve snaze po absolutistické vládě a česká stavovská obec povstala. Prohrála a s Obnoveným zřízením zemským od roku 1627 se český stát stal víceméně již jen administrativním pojmem. Dynastie Habsburků (od Josefa II. Habsbursko-Lotrinská) nyní držela český trůn dědičným právem, nebylo již zapotřebí dřívější (byť mnohdy formální) volby českými stavy. Právě proto se české královské korunovace staly pro české stavy prestižní otázkou číslo jedna, neboť aktem korunovace respektoval panovník staré zvyklosti a symbolicky i práva českého království.
Roku 1637 byly české korunovační klenoty převezeny k trvalému uložení do habsburské rezidence ve Vídni, kam ostatně časem směřovali i četní představitelé české šlechty, když pochopili, že kariéra se nedá dělat v provincii. Zatímco česká šlechta stále pěstovala zemský patriotismus, nově vznikající občanská společnost ve městech a na venkově národní (tedy jazykové) vlastenectví. Stavovská politika uspěla v roce 1791, kdy před svou korunovací českým králem ustavil císař Leopold II. úřad dvou strážců českých korunovačních klenotů (jeden zástupce českého panského stavu a jeden zástupce českého rytířského stavu), kteří je ve Vídni 4. srpna převzali a následující den s nimi vyjeli z Vídně v kočáře taženým šestispřežím, doprovázeným oddílem jízdy a jedenácti dalšími kočáry se zástupci korunních zemí (Čech, Moravy a rakouské části Slezska). 9. srpna kolona dorazila do Prahy a korunovační klenoty byly nejprve v katedrále sv. Víta veřejně vystaveny v kapli sv. Václava na oltáři a večer uloženy do Svatováclavského (Korunního) archivu v Starém královském paláci.
Krátce před vypuknutím prusko-rakouské války byly korunovační klenoty 22. května 1866 i s ohledem na rekonstrukci katedrály odvezeny vlakem do Vídně a uloženy v císařské pokladnici v Hofburgu. Jejich návrat v roce 1868, opět vlakem, v doprovodu členů Zemského výboru na čele s Nejvyšším zemským maršálkem knížetem Adolfem Auerspergem, se stal velkou národní oslavou. Vlak sice z Vídně vyjel až večer v 9 hodin 28. srpna, přesto se na nádražích, kudy projížděl, shromažďovaly početné zástupy obyvatelstva, někde hrála hudba vlastenecké písně (a chorál Svatý Václave, vévodo české země) a ozývala se provolání „Sláva české koruně! Nedáme se! Ať žijí naše stará práva!“. Nazítří ráno v Praze čekalo na příjezd vlaku velké množství lidí a oficiální představitelé státní, zemské a církevní správy. V pozlaceném arcibiskupském kočáře, uprostřed velkolepého průvodu se zástupci všech složek české společnosti, byly pak slavnostně převezeny do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Zde byly v prosklené skříňce odpoledne vystaveny veřejnosti na hlavním oltáři, a poté uloženy provizorně, protože na úpravě Korunní komory se ještě pracovalo. Do tamní nové trezorové skříně, opatřené sedmi zámky, byly přeneseny 30. října 1868.
Po roce 1918 ztratily české korunovační klenoty svůj praktický význam odznaku královské moci a symbolu suverenity Českého království. To však neznamená, že se ze dne na den staly pouhou reminiscencí minulosti. V období první republiky se postoj jak veřejnosti, tak i politické reprezentace ke klenotům postupně vyvíjel. V průběhu 20. let, zejména s odkazy na negativní zkušenost s Habsburskou nadvládou v českých zemích, převládal většinový názor, aby se na české korunovační klenoty pohlíželo jako na pouhý historický artefakt, byť kvalitně umělecky a řemeslně zpracovaný. Jako ideální se tak jevilo jejich vystavení v muzejní instituci, s tím však byly spjaty obavy z jejich případného přílišného obdivu. I to byl důvod, proč české korunovační klenoty byly v době první republiky veřejně vystaveny pouze jednou, a to nikoliv u příležitosti oslav spojených s vlastní státností nové republiky, ale „pouze“ u příležitosti oslav svatováclavského milénia v roce 1929. Přesto výstava korunovačních klenotů ukázala myšlenkový posun k tomu, že klenoty začínají být v této době vnímány jako celostátní symbol s významem, který odkazuje na naši historii. Ztělesněním tohoto posunu se stalo nové pouzdro na královské jablko vyhotovené u příležitosti milénia sv. Václava, jež bylo vyzdobeno středním státním znakem Československé republiky podle návrhu Františka Kysely. V období bezprostředního ohrožení Československa na konci 30. let již málokdo pochyboval o tom, že české korunovační klenoty se staly významným národním a duchovním symbolem hodným úcty, a je bezpodmínečně nutné zajistit jejich bezpečnost. Před vypuknutím druhé světové války byly klenoty 20. září 1938 tajně převezeny do pobočky Národní banky v Žilině. Úkryt však nebyl bezpečný, proto byly 6. října odvezeny zpět do Prahy a v závěru války uloženy v románském podlaží Starého královského paláce.
Po skončení války byly české korunovační klenoty poprvé vystaveny u příležitosti oslav výročí založení státu 28. října 1945 a staly se tak hlavním symbolem znovu nabyté samostatnosti Československa po okupaci německou armádou. Po komunistickém převratu o tři roky později se však vztah státní moci k českým korunovačním klenotům výrazně proměnil. Do ideologického konceptu vládnoucí strany, vyznačující se mimo jiné silným odporem ke katolické církvi, se nehodilo, že korunovační klenoty byly historicky spjaty s křesťanskými panovníky a měly tak hluboký duchovní rozměr. Ten tak byl v pozdějších letech výrazně potlačován, na krátký čas dokonce mezi držiteli klíčů od Korunní komory zástupci církve zcela chyběli. Korunovační klenoty byly v 50. letech 20. století vystaveny dvakrát. Nejprve v roce 1955 u příležitosti 10. výročí osvobození Československa, přičemž výstava klenotů byla doprovodnou akcí 1. celostátní spartakiády, a podruhé v roce 1958 u příležitosti 10. výročí převzetí moci komunistickou stranou, kdy jejich výstava byla součástí 1. celostátní výstavy archivních dokumentů.
Až dočasné uvolnění režimu 60. letech 20. století vrací korunovačním klenotům postavení unikátního symbolu naší státnosti a duchovního symbolu našich předků. V roce 1962 byl soubor Českých korunovačních klenotů prohlášen za národní kulturní památku, druhou po Pražském hradě. Soubor tvoří svatováclavská královská koruna s čepičkou, pouzdro na korunu, poduška pod korunu, královské jablko, pouzdro na jablko, královské žezlo, pouzdro na žezlo, korunovační plášť s hermelínovým lemem, límcem, podšívkou vlečky a pásem, štóla a manipul s hermelínovým lemem. Výstava Českých korunovačních klenotů v roce 1968 u příležitosti 50. výročí vzniku Československa, otevřená dva měsíce po okupaci započaté invazí vojsk Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu do Československa, se stala pro několik stovek tisíc návštěvníků místem, kde v Českých korunovačních klenotech, instalovaných na černém smutečním podkladu, viděli nejen historickou suverenitu a samostatnost Československa, které se nehodlali vzdát, ale viděli i naději, že tato suverenita bude opět nabyta, jako i v jiných případech v dlouhých dějinách českého státu.
V období normalizace se objevily tendence navázat při vnímání korunovačních klenotů na 50. léta 20. století a akcentovat v zásadě jen umělecké hodnoty Českých korunovačních klenotů bez vazby na jejich neopomenutelnou symbolickou hodnotu. Přesto ale vládnoucí režim i nadále zachovával tradici sedmi klíčníků, klenoty byly stále uloženy v Korunní komoře, a stejně tak byly i nadále vystavovány jen při mimořádných příležitostech. V tomto období byly České korunovační klenoty vystaveny jen v roce 1975 u příležitosti 30. výročí osvobození Československa a v roce 1978 jako součást výstavy Doba Karla IV v dějinách národů ČSSR, která byla uspořádána u příležitosti 600. výročí jeho úmrtí.
Po roce 1989 nová politická reprezentace nevyužila symboliku Českých korunovačních klenotů ke zdůraznění znovunabyté svobody po více než 40 letech komunistické totality. Možná, že v tom svoji roli sehrály i spory, které se záhy rozhořely mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. První vystavení Českých korunovačních klenotů proběhlo až po rozpadu federálního státu, tedy v lednu 1993 u příležitosti vzniku České republiky. Později byly vystavovány u příležitosti výročí vzniku Československa a České republiky a v souvislosti s volbou prezidenta republiky (1998, 2003, 2008, 2013, 2018 a 2023), a mimořádně také v roce 2016 jako součást oslav 700. výročí narození Karla IV. na Pražském hradě.
Dnes jsou České korunovační klenoty jedním z nejvýznamnějších symbolů státnosti, odkazující na počátky českého státu a jeho patrona sv. Václava. Jsou trvale uloženy v Korunní komoře v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, korunovační textilie pak v depozitáři uměleckých sbírek Správy Pražského hradu. Až do rozhodnutí prezidenta Petra Pavla v roce 2024 byly vystavovány pouze výjimečně při nejvýznamnějších příležitostech souvisejících s českou státností. Rozhodnutí o vystavení klenotů náleží prezidentu republiky. Místem jejich vystavení je výhradně Pražský hrad, obvykle jsou vystavovány ve Starém královském paláci, při posledních příležitostech vždy ve Vladislavském sále. Výjimečné bylo vystavení českých korunovačních klenotů v lednu 2023 v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava.
Otevření Korunní komory, ke kterému je zapotřebí všech sedmi klíčů, je významný ceremoniál, při kterém se ve svatovítské katedrále schází nejvyšší představitelé státu, církve a samosprávy. Korunní komoru společně otevírají podle pořadí klíčů prezident republiky, předseda vlády, arcibiskup pražský a primas český, předseda Senátu, předseda Poslanecké sněmovny, probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta a primátor hlavního města Prahy (nebo jejich zástupci). Spolu s funkcí přebírají tito činitelé od svých předchůdců také malé kožené pouzdro s jedním z klíčů od schodiště vedoucího z kaple sv. Václava do Korunní komory a skříně, v níž jsou České korunovační klenoty uloženy.
České korunovační klenoty jsou majetkem České republiky. Bezpečnost a odbornou péči o ně zajišťuje Kancelář prezidenta republiky, která je oprávněna s tímto majetkem státu hospodařit. Při každém vystavení jsou klenoty nejprve vyzvednuty z Korunní komory a přeneseny do kaple sv. Václava, kde si je prohlédnou klíčníci a při této příležitosti podepíší zápis o jejich vyzvednutí. Následně jsou klenoty pod dohledem Policie ČR a Hradní stráže přesunuty do místa vystavení v areálu Pražského hradu. Zde jsou detailně prozkoumány odborníky z Odboru památkové péče KPR, je zjištěn jejich stav a probíhá běžná údržba včetně čištění, případně fotografování. Po skončení výstavy se klenoty vrací zpět do Korunní komory, přičemž při jejich uložení se opět musí sejít všichni klíčníci. Kancelář prezidenta republiky je odpovědná také za dlouhodobou péči o tuto významnou kulturní památku, zajišťuje například její restaurování a v 90. letech minulého století iniciovala i specializovaný gemologický průzkum mimořádné výzdoby svatováclavské koruny.
U příležitosti 30. výročí vzniku České republiky a mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby v lednu 2023 došlo z rozhodnutí prezidenta republiky k vystavení Českých korunovačních klenotů. Vystavení proběhlo ve dnech 17. až 24. ledna 2023. Kvůli velkému zájmu občanů byl původní termín prodloužen o tři dny. Na návrh Kanceláře prezidenta republiky a po dohodě s Metropolitní kapitulou u sv. Víta v Praze byla tentokrát akcentována svatováclavská tradice spojená nejen se souborem klenotů, ale se samotnými počátky české státnosti.
České korunovační klenoty byly spolu s korunovačním křížem českých králů a mečem sv. Václava vystaveny v původní Gočárově vitríně v příčné lodi katedrály, nad pohřebištěm českých panovníků a nedaleko hrobu sv. Václava. Na tomto místě se konala výstava klenotů naposledy v roce 1955 a šlo o symbolický návrat připomínající první vystavení korunovačních klenotů v době republiky v roce 1929. V samostatných vitrínách byl umístěn korunovační plášť, funerální klenoty krále Přemysla Otakara II. a pouzdra na klenoty.
Mimořádnost události podtrhlo rozhodnutí Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, která vystavila ve stejném čase v kapli sv. Václava jednu z nejvzácnějších relikvií - světcovu lebku. Slovy děkana Ondřeje Pávka - šlo o pouť k národnímu světci.
Atmosféru podtrhla varhanní hudba a čestná stráž Hradní stráže. Vystavení se setkalo s velkým zájmem, v některých okamžicích končila fronta zájemců až v Letenské ulici na Malé Straně. V průměru přišlo 4300 návštěvníků denně.
Duchovním vrcholem události byla bohoslužba za vlast, s účastí pražského arcibiskupa a emeritního pražského arcibiskupa, prezidenta republiky i obou kandidátů , při níž se na krátký čas symbolicky po staletích spojily lebka sv. Václava a koruna, která na ní měla podle přání Karla IV. spočívat.
Prezident Petr Pavel vyhlásil v roce 2024, že výstava klenotů nebude probíhat pouze výjimečně v několikaletých intervalech a na základě ad hoc rozhodnutí, ale bude pořádána každý rok při příležitosti státního svátku a svátku svatého Václava, který připadá na 28. září.
Vystavení v roce 2024 proběhlo s podtitulem Tajemná síla kamenů a zaměřilo se na drahokamy, které zdobí naše korunovační klenoty. Klenoty se vrátily do Vladislavského sálu, chyběla čestná stráž a celkové pojetí bylo civilní. Také nebyla využita Gočárova historická vitrína a přednost dostala novodobá pancéřová skříň.
Rozhodnutí prezidenta Pavla je kompromisem mezi tradicí a voláním některých nátlakových skupin po trvalém vystavení Českých korunovačních klenotů, nejlépe někde v muzeu a s placeným vstupným. Často padají příklady Velké Británie, Maďarska nebo Dánska, opomíjejí však specifické podmínky a tradice v jiných zemích. Je otázkou, zda má Česká republika tolik dobrých tradic, aby si mohla dovolit jednu z nich v podobě zvláštního nakládání s korunovačními klenoty jako se symboly státnosti jednoduše zrušit. Také stojí za úvahu, zda by nebylo správné nakládání s Českými korunovačními klenoty do budoucna upravit legislativně.
V Čechách musíme počítat s dlouhodobou přítomností určitého množství usedlého zemědělského obyvatelstva, nejspíše ještě předindoevropského původu, které zde přežilo i přes příchod a usazení pozdějších dobyvatelů. Ve staletích před naším letopočtem byly těmi dobyvateli části keltských kmenů (Bójové dali zemi pozdější jméno – Bo(h)emia), a od přelomu letopočtu pak části germánských kmenů (Durynků, Langobardů). Archeologicky zjistitelné zbytky materiální kultury o nich mnoho nereferují, ale upozorňují na ně přejaté geografické názvy neslovanského původu, například Labe, Vltava nebo dokonce Říp. Archeologické nálezy potvrzují od první poloviny 6. století příchod nové indoevropské populace – Slovanů. Zřejmě přicházeli (a podél Labe i odcházeli dále k severu) v různých seskupeních rodů či rodových klanů a každý migrující útvar vedl nějaký vůdce, či spíše vůdčí skupina. Kronikář Kosmas na začátku 12. století popsal vlastně ideální fikci příchodu jedné takové skupiny, která měla dát zemi jméno: „Poněvadž ty, otče, sloveš Boemus, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Boemia?“ Pojmenování „Češi“ a „Čechy“ se poprvé objevuje v staroslověnských legendách o sv. Václavu v 10. století.
Věrohodný výklad etnonyma Čech podal lingvista Václav Blažek na základě slovanských etymologií. Podle něj představuje jméno Čech někdejší apelativum „chlapec, mladík“, jež se zachovalo ve dvou archaických periferních slovanských jazycích, kašubštině a slovinštině. (Východo)římský císař Maurikios ve svém spise o vojenství (Strategikon) z přelomu 6. a 7. století zmínil vojenský význam mladíků u Slovanů („a jejich mladíci, jsouc neohrožení, sotva uvidí příležitost, nepozorovaně dorážejí na naše vojáky…“). Původní etnonymum slovanských kolonizátorů přišlých do Čech v 6. století znělo „Słověni“ (v přepisu dobových řeckých pramenů „Sklavini“). První Slované, nositelé materiální archeologické kultury „Praha–Korčak“, jsou v Čechách (v Polabí, středním a dolním Poohří a v pražské oblasti) doloženi od druhé poloviny 6. století. Přišli sem z horního Povislí v rámci velkého stěhování slovanských populací, jež probíhalo v 5. až 7. století. Nejstarší sídliště nositelů kultury „Praha–Korčak“ objevili běloruští archeologové v Ostrově u města Pinsk, v regionu Polesí v jižním Bělorusku (nalezli pozůstatky tří domů malých rozměrů s kamennými pecemi a mobiliářem typu „Praha–Korčak“). Území lesnatého a lesostepního pásma východně a severovýchodně od hornatého oblouku Karpat, na kterém v prvních staletích našeho letopočtu žila protoslovanská etnika, protínaly tři dálkové cesty spojující Baltské a Černé moře. Byly to obchodní cesty a zároveň i cesty migrujících národů. Během 5. století Słověni (nositelé kultury „Praha–Korčak“) rozšířili svá sídla na vnější straně Karpatského oblouku především na jih a na západ. Někdy kolem roku 500 postoupili z horního Povislí až na severní a střední Moravu, kde se zastavili u langobardských sídel na jihovýchodní Moravě. Odbočkou přes Jablunkovský průsmyk a podél Váhu se dostali až k Dunaji, kde jsou sídliště s kulturou „Praha–Korčak“ doložena v širším prostoru dnešní Bratislavy již kolem roku 500. Do Čech přišli Słověni o něco později, asi až v druhé polovině 6. století buď přes Moravskou bránu k Litomyšli, nebo přes Kladskou kotlinu k řece Metuji (a podél ní na západ k Úpě a na jih do Polabí).
Słověni přicházeli do Čech organizováni nejspíše v rodových svazcích (klanech) a jejich hospodaření bylo založeno na společném vlastnictví pokrevních příbuzných usedlých na jednom místě (rodová občina). Přesídlování bylo spojeno s vojenským dobrodružstvím, protože nepřicházeli do liduprázdných oblastí a musíme předpokládat přátelské i nepřátelské vztahy s obyvateli území, kterými procházeli a kde se usazovali. Vůdčí roli zastávali stařešinové (starší rodu) a vojenští vůdci (vojevodové, kňęzi) jednotlivých (svazků) rodů, o důležitých věcech se rozhodovalo společně na „sněmu“ (polsky „wiece“, rusky „vječe“), kterého se účastnili všichni svobodní muži. U Słověnů 6. století se nepředpokládá sociální organizace „politického“ kmene s jedním vůdcem.
Po obvodu Čech se táhla neobyvatelná, stěží prostupná, zalesněná pohoří a neobývané, rozsáhle zalesněné nebo zamokřené oblasti tvořily i velkou část vnitrozemí. Proto se noví příchozí usazovali v již kultivovaných, zemědělských nížinách, osídlených od pravěku. Nevytvářeli velká sídliště, většinou jen osady o několika málo domech (malých polozemnic, zásobníkových jam a hospodářských objektů) v příhodných územích poblíž vodních toků. Osídlili také vyvýšené polohy, některé i se zbytky pravěkých opevnění. Struktura osídlení připomínala větší i malé „ostrovy“ (archeologové hovoří o sídelních komorách) uprostřed lesů a zamokřených, neúrodných půd. Každá sídelní oblast musela mít svůj kulturní a politickonáboženský „střed“, totožný s místem konání trhů za účelem směny produktů a domácích zvířat. Někdy v závěru 8. až začátku 9. století se začala na výšinných centrálních sídlech jednotlivých oblastí stavět opevnění (dřevěné palisády, mohutná zemní tělesa). Těmto místům se říkalo „grad“ (hrad). Oblastí s centrálními „grady“ bylo v Čechách více, a ty největší se nacházely na trasách dálkových obchodních cest a jejich křižovatkách.
Roku 791 se nějací Slované v Řezně zúčastnili přípravy avarského tažení Karla Velikého a severní proud franské armády pak prošel cestou do a z Panonie skrze „Boemii“. V roce 806 přišli Frankové do Čech znovu, tentokrát již s úmyslem si místní Slovany podrobit. Kde leželo tehdejší srdce Čech, které se Frankové pokoušeli dobýt? Polohou i názvem se většinou identifikuje s archeologickou lokalitou Hradsko, ležící na kopci nad říčkou Pšovka, u obce Kanina. Archeoložka Naďa Profantová konstatovala existenci dvou opevněných lokalit (hradů), které v Čechách té doby svým významem převyšovaly ostatní. Byly to hrad na kopci Rubín (u Dolánek) v severozápadních Čechách a hrad na kopci Džbán v Šárce v pražské oblasti. Kolem poloviny 9. století hrad v Šárce ztratil význam (zanikl) a nejmocnějším hradem se stal Levý Hradec. Další významné oblasti v 9. století jsou Dalimilovo „Zličsko“, tedy Kouřimsko se starším hradem v Klučově a mladším v Kouřimi. Kosmovo „Pšovsko/Mělnicko“ se starším hradem na kopci nad obcí Kanina a mladším v Mělníce a východočeská oblast u řeky Cidliny, tedy Kosmovo „Charvátsko“ se starším hradem v Češově a mladším v Libici.
Zatímco v lednu roku 845 přijelo za franským králem (římským císařem) do Řezna 14 českých knížat (předáků) s doprovody, kteří by měli reprezentovat 14 rovnoprávných českých regionů, v roce 872 stálo na čele českého vojska bránícího Čechy před útokem Franků v bitvě u Vltavy pět knížat (předáků) a roku 895 vedla českou delegaci dojednávající franskou „ochranu“ už jen dvě knížata (předáci). Písemné prameny dovolují uvažovat o válce Pražska s Kouřimskem v době knížete (svatého) Václava a vojenském střetu Pražska s Luckem (Žateckem) v době knížete Boleslava I.
Založeno na textech a výzkumech českého historika a ředitele Odboru památkové péče KPR dr. Petra Kroupy.
V raně středověkém kmenovém mýtu o počátcích Čechů vyzvala hadačka Libuše české muže, kteří od ní žádali radu, aby na ostrohu na levém břehu Vltavy u někdejších říčních brodů (prahů) postavili hrad jako sídlo pro oráče Přemysla, kterého si měli zvolit za svého prvního vládce a Libuši za něj provdat.
V Kosmově podání Libuše pravila: „Vidím hrad, jehož sláva se dotkne hvězd. Ve hvozdě leží místo, (kterému) mez určují vltavské vlny. Toto místo na severní straně pevně chrání hluboké údolí potůčku Brusnica. Z jižní strany se nachází široká hora velmi skalnatá (nazývá se Petřín), která převyšuje okolí. Hora toho místa se zkrucuje na způsob delfína směrem až k řečené řece. Až tam přijdete, naleznete muže, jenž uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí páni kloní, budete podle této příhody hrad, který postavíte, nazývat Praga.“
Místo, kde měli Češi postavit hrad, odděloval od dnešního Hradčanského náměstí hluboký příkop, k východu se postupně zužovalo, a dominovaly mu zde dvě rozsáhlejší vyvýšené plochy, vzájemně oddělené širokou prohlubní s vodním pramenem stékajícím do malostranské kotliny. V údolí potoka Brusnice rostly buky, jedle a tis, chladnější severní svah pokrýval svahový suťový les a teplý jižní svah světlý svahový les. Na hřbetě ostrožny byly skalnaté úseky, mimo trávu a keře tu rostly i duby a borovice. Konci ostrožny, na které byl postaven hrad, se ve středověku říkalo Opyš a tento název si podržela dodnes. V 10. století sloužila plocha dnešního Hradčanského náměstí jako sněmovní pole Čechů. Podle dobových analogií se stará „kmenová“ sněmovní pole nacházela na neutrálních místech, na hranicích jednotlivých společenství, která patřila k jednomu většímu celku (kmeni). Zároveň šlo o místa, kde se konaly trhy a pravidelné společné rituály (výroční slavnosti), které tehdy vždy souvisely s náboženskými obřady. Na sněmovních polích se také nacházelo určitým způsobem zvýrazněné, vyvýšené místo, např. velký kámen nebo dřevěná konstrukce, které mělo status výlučnosti, nedotknutelnosti. Pražská ostrožna nebyla mocenským centrem, ale výrazným místem v Pražské kotlině, pod nímž se nacházely důležité říční brody. Ty tvořily buď přírodní skalnaté prahy, nebo lidmi upravené umělé prahy z kamenů nebo dřevěných roštů se štěrkovým zásypem. Pojmenování Praha (ve středověku Praga) platilo pro místo, kde se říční prahy nacházely.
Východní část hradčanského hřbetu byla oddělena od plochy dnešního Hradčanského námětí přírodní prohlubní (před dnešní Bránou gigantů), což posilovalo její výlučnost. Plocha se rychle zužovala, na temeni nabízela dvě prostranství. Nejpozději v druhé polovině 9. století byl areál s oběma prostranstvími vymezen kopanými příkopy na západě i na východě. Nešlo o nepřekonatelnou překážku, ale o symbolické vymezení nepřístupnosti plochy se zvláštní funkcí. Na svazích vyvýšeniny západního prostranství se v druhé polovině 9. století pohřbívalo. Archeologové zde roku 1928 odkryli, mimo jiné, vydřevenou hrobku přibližně padesátiletého muže se smrtelným poraněním hlavy, který zde byl někdy v druhé polovině 9. století pohřben s bohatou výbavou, včetně meče. Na vrcholku tohoto návrší byla v poslední čtvrtině 10. století postavena kaple sv. Mořice a biskupský palác. Čeští historikové a archeologové se shodují v názoru, že šlo o předkřesťanské kultovní místo, které ztotožňují „s pahorkem Žiži“, zmíněným Kosmou při líčení válečných událostí roku 1004. Nechybějí ani pokusy vyložit význam jména (buď od žáru – žíž, nebo od sezení – sieža). Místo se však takto nejmenovalo! Kosmas psal latinsky a jméno návrší bylo zapsáno ve formě „Zizi“ (in media urbe eminenciorem locum, qui dicitur Zizi). Roku 1884 historik Josef Teige upozornil v souvislosti se „Zizi“ na údajnou germánskou bohyni Cisu („Ciza“; oblíbená v německých středověkých kronikách 12. až 14. století) a v roce 1899 měl německý historik Adolf Bachmann za prokázané, že šlo o germánské kultovní místo, které později Slované převzali i se jménem. Následovala „česká“ odpověď, a ze „Zizi“ se stala „Žiži“, tedy jasně slovanské jméno. Archeologické průzkumy zjistily, že se na západním návrší pražské Cici (tak se totiž Kosmova „Zizi“ vyslovovala) pohřbívalo v předkřesťanském čase. Z dobových zpráv víme, že pohanští Slované pohřbívali v lesích, respektive v „hájích“, což byla sakrální varianta lesa (slovanský „gaj“ měl význam chráněného, ohraničeného lesa). Pražská situace má podobné parametry. Za posvátným hájem na úbočí (temeno by mělo být podle analogií holé), kde se pohřbívalo, se nacházel v prohlubni oddělující západní a východní plošinu štěrbinový vodní pramen (se zázračnou vodou), adoptovaný křesťanstvím jako „studánka sv. Václava“ (dnes stojí přibližně v jeho místech Plečnikova fontánka se středověkou sochou sv. Jiří). Za prohlubní s pramenem následovalo východní prostranství, široké 10 až 15 metrů a dlouhé přibližně 80 až 100 metrů (končilo umělým příkopem). Pozdější umístění kostelů na východním a na západním konci této plochy naznačuje zvláštní význam zdejšího volného prostoru. Lze předpokládat, že šlo o původní české sněmovní pole z 9. století, které se v 10. století (až po založení hradu) přesunulo na dnešní Hradčanské náměstí. Především tu bylo intronizační místo českých knížat, jak to napovídá Kosmovo líčení nastolení knížete Břetislava roku 1037. Intronizačním místem byla „skála jakási“, zřejmě přírodní nebo upravený skalní útvar.
Založeno na textech a výzkumech českého historika a ředitele Odboru památkové péče KPR dr. Petra Kroupy.
Novější bádání přineslo více hypotéz, čím mohl být nejstarší objevený kostel v hradním areálu – kostel Panny Marie postavený knížetem Bořivojem. Včetně toho, že nalezená stavba řazená do 9. století je mnohem starší a vlastní Bořivojův kostel Panny Marie stál opodál a dosud nebyl nalezen. Přijmeme-li identifikaci nejstarší fáze nalezené stavby s Bořivojovým kostelem z 80. let 9. století, potom nešlo o kostel, ale spíše o privátní kapli Přemyslovců na nejvýznamnějším místě společenství Čechů. Bořivojovu motivaci charakterizoval historik Dušan Třeštík slovy: „Když se Bořivoj vrátil z vyhnanství na Moravě, postavil nejprve na úpatí nastolovacího pahorku kostel a zanedlouho obehnal hradbou tak, že trůn se ocitl uprostřed hradu“. Byl to zásadní čin. Kníže volený a dosazovaný na prastarý kamenný stolec všemi svobodnými Čechy, nejprve tento nejdůležitější symbol knížecí moci podřídil novému křesťanskému bohu a pak ho uzavřel do svého hradu, obsazeného svou vlastní družinou.
Pražský hrad byl hradem nového typu, lišil se od starších hradů především malou rozlohou, postačující pro knížete a jeho družinu, ne však pro množství svobodného lidu jako veliké starší hrady. S rozvojem nových datovacích metod dnes víme, že zakladatelem Pražského hradu nebyl Bořivoj, ale jeho syn Spytihněv. Podle dendrochronologických dat z výdřevy nejstarší hradby byl za jeho vlády, někdy před rokem 915, dosavadní kultovní areál se sněmovním polem a knížecím stolcem v celém rozsahu obehnán mohutnou hradbou širokou pět až šest metrů a vysokou přibližně čtyři metry. Byla postavena z hlinitého násypu zpevněného roštovou konstrukcí z dubových břeven. Čelní (vnější) stěna hradby byla vyskládána z opukových kamenů v přírodním deskovitém lomu, v šířce od několika decimetrů až po jeden metr. Pod jihozápadní částí dnešního III. nádvoří je dosud zachován dvacetimetrový úsek čelní kamenné stěny s patrnými otvory po dřevěné výztuži v líci. Rošt je jednosměrný, břevna jsou kladena v nevelkých horizontálních odstupech. Zadní (vnitřní) stranu hradby zajišťovala proti sesuvu dřevěná stěna z kůlů a horizontálních dubových břeven a na vrcholu hradby předpokládáme dřevěnou stěnu (palisádu).
Svou konstrukcí odpovídala Spytihněvova pražská hradba základním rysům stavebních technik používaných na opevnění velkomoravských hradů. Nejsou to jen exaktní dendrochronologická data, která poukázala na Spytihněva jako na zakladatele Pražského hradu. Ke stejnému závěru došel o čtyři desetiletí dříve historik umění Václav Richter srovnáním Kristiánovy legendy s legendou „Crescente fide“. Její zkrácená „česká recenze“ (nejstarší rukopis z první poloviny 12. století) zmiňuje Bořivoje, ale za stavebníka kostela Panny Marie prohlašuje jeho syna Spytihněva. Starší „bavorská recenze“ (nejstarší rukopis z 11. století) Bořivoje nezmiňuje, pouze Spytihněva, který se dal se svými družiníky jako první pokřtít a postavil kostel. Václav Richter si všiml toho, že v bavorské recenzi byl kostel Panny Marie založen „moenibus“ (3. pád slova moenia=hradby), což česká recenze interpretovala jako „in urbe“, a odvodil z toho, že „moenibus“ stálo v starší předloze. „Založit kostel s ,opevněním‘ je nesmysl; že byl kostel založen ,uvnitř opevnění‘ nebo ,na hradě‘ je nadbytečné. Tehdy byly v Čechách všechny kostely na hradech (odtud mají jméno), ale zrovna pro pražský kostel Panny Marie, bylo toto určení ne zrovna nejvhodnější. Z toho se dá usuzovat, že v nedochovaném archetypu existovala nějaká možnost, kterou později opisovač špatně přečetl a místo opravil. Věta ,Isque (Spytignev) moenibus ecclesiam condidit sanctae Mariae‘ by dávala větší smysl a odpovídala by Kristiánovi, kdyby zněla ,moenibus ecclesiam circumdedit‘. V tomto případě by z legend vyplývalo, že Bořivoj po vítězství nad pohanskou reakcí založil votivní kostel Panny Marie ,in ipsa civitate Pragensi‘, to znamená zrovna v Praze jako centru reakce a jeho nástupce Spytihněv kostel obklopil hradbami, tedy že založil hrad Prahu,“ vyvozuje Václav Richter.