Tzv. čestný dvůr, dnešní I. nádvoří, vznikl za tereziánských přestaveb panovnického sídla. Na rudolfinskou Matyášovu bránu navazují dva čestné výběžky, které západním směrem k Hradčanskému náměstí uzavírá kovové oplocení a monumentální Brána gigantů. Víte, že jde o mylné pojmenování a obě sousoší zdobící bránu ve skutečnosti představují titány, tj. gladiátory a bojovníky římské arény ve chvíli, kdy se vítězové chystají posledním úderem zničit poražené protivníky?

Podrobný popis I. nádvoří a jeho výzdoby najdete v popisu naší Vycházky za státními symboly na Pražském hradě I.

Nádvoří se otevírá na malebné Hradčanské náměstí patřící k nejkrásnějším urbanistickým celkům ve světovém měřítku. Pokud vyjdete z Brány gigantů a dáte se vlevo, přijdete na terasu s mimořádným výhledem na centrum Prahy.
Bohužel, Brána gigantů je z důvodu bezpečnostních opatření uzavřena pro vstup do areálu Hradu a slouží pouze pro výstup návštěvníků. To by ještě bylo pochopitelné, ale nevzhledné zátarasy, levná informační tabule a příslušník Hradní stráže v maskáčové uniformě hlídající vstup opravdu nepřidávají prezidentskému sídlu na důstojnosti. Jsou v příkrém kontrastu ke dvěma vojákům na čestných strážních stanovištích před branou.

Slavnostní střídání Hradní stráže na I. nádvoří můžete z míst na Hradčanském náměstí sledovat každý den od 12.00 hodin. Školním třídám nebo zdravotně postiženým doporučujeme, aby se obrátili na Hradní stráž (případně na Oddělení styku s veřejností Kanceláře prezidenta republiky) a požádali o umožnění vstupu na I. nádvoří v době poledního střídání Hradní stráže.

Všechna hradní nádvoří jsou volně přístupná denně od 6.00 do 22.00 hodin, vyjma akcí prezidenta republiky.

Když bylo roku 1534 rozhodnuto zřídit Královskou zahradu, vznikla potřeba jejího spojení s Hradem. V cestě byla rokle Jeleního příkopu, chránící Pražský hrad od severu. Proto byl postaven Prašný most jako dřevěná krytá chodba na zděných pilířích. Časem se severní předpolí stalo významným hospodářským zázemím. Vedle zahrady, Lvího dvora nebo Královského letohrádku zde, za budovou později vystavěné barokní Jízdárny, byl tesařský dvůr, sklady dřeva, domek sokolníka, stáje, kočárovny a o kus dál i bažantnice, vodní nádrže a sady. Mnohé je dodnes v provozu a v Lumbeho zahradě, vpravo při pohledu na Hrad, najdeme včelí úly, ovocný sad, zeleninové záhony nebo skleníky. V nejzápadnější části zahrady je Lumbeho vila sloužící jako služební byt prezidenta republiky. Kompletně opravena byla z rozhodnutí prezidenta Václava Klause. Prezident Václava Havel obýval Zahradní rezidenci, tzv. Domeček, v Královské zahradě, dokud se neodstěhoval do své nové vily v Dělostřelecké ulici na Praze 6. Lumbeho vilu spolu s přilehlými stavbami využíval i prezident Miloš Zeman s manželkou a po další rekonstrukci interiérů zde dnes bydlí prezident Petr Pavel s chotí.


Prašný most za sedmileté války roku 1757 zasáhla a zapálila pruská puma. V letech 1769–1770 byl na jeho místě zbudován mohutný násep o délce 90 metrů s tunelem zvaným Tereziánská štola pro potok Brusnici. V roce 1794 je zde doložena ulice Prašnomostecká, i když správnější bylo pojmenování Za Prašným mostem. Název se pro ulici mezi Jízdárnou Pražského hradu a Královskou zahradou užíval do roku 1870, kdy se změnil na dnešní podobu. V roce 1906 bylo pojmenování přidáno i k nově vybudované části v severním svahu na místě barokního opevnění. 

Před sebou vidíme Pacassiho bránu nesoucí jméno dvorního architekta Marie Terezie. Ten sjednotil vzhled i severní části Hradu. Požádejte o dovolení hlídkujícího vojáka Hradní stráže a nahlédněte i do samotné brány, za pozdně barokní kulisou se zde ukrývá starší brána z doby Rudolfa II. Nad námi vlevo jsou okna Rudolfovy galerie, dále Prezidentského salonku a vpravo Španělského sálu. Brána je trvale vyzdobena státními vlajkami jako jeden ze vstupů do sídla prezidenta republiky. Ještě v 90. letech 20. století šlo spíše o služební vstup, až z rozhodnutí prezidenta Havla sem bylo umístěno stanoviště Hradní stráže a na bránu byly vyvěšeny státní vlajky. (1)

Vlevo od Pacassiho brány je na 4 metry vysokém pylonu umístěn český lev sochaře Vincence Makovského (1900–1966) ze 60. let 20. století. Původně tvořil součást žulové Lví fontány z roku 1967 na II. nádvoří Pražského hradu.

Přeučil František, Pražský hrad. Olympia, 1984.

Na jejím vzniku měl velkou zásluhu architekt Jaroslav Fragner, autor přestavby středního křídla Nového královského paláce a nové dlažby na II. nádvoří (1956 – 1967). I když stála Lví fontána stranou hlavního provozu na nádvoří, za kaplí sv. Kříže, v roce 1986 do kašny nacouvalo auto, kašna se zřítila a lev se rozbil o dlažbu. Je totiž vytvořen z magmatické horniny zvané diorit (prachatický - křišťanovský), která je sice velmi tvrdá, ale tříštivá. Tisíce drobných kousků odvezli v pytlích do depozitáře, zbytek žulového podstavce a vanu fontány odstranili.

Na nové místo u vstupu do Hradu byl lev umístěn po náročné rekonstrukci se souhlasem prezidenta Václava Klause v roce 2009. Ke slavnostnímu odhalení došlo 28.10. u příležitosti výročí vzniku republiky, kdy prezident Klaus shrnul přístup své administrativy k údržbě a obnově Pražského hradu: “Plastiku lva nebylo možné vrátit na její původní místo. Tato možnost definitivně zanikla v 90. letech, kdy druhé hradní nádvoří změnilo svou podobu vybudováním nových dominantních vstupů do Hradu. Pro Makovského sochu jsme proto hledali nové místo a našli jsme je zde, před severním vstupem do Pražského hradu.

Hlavní ideou tohoto sice vcelku malého, ale realizačně i finančně poměrně náročného projektu bylo tento vstup do Hradu zvýraznit a zdůraznit. Je to součástí naší celkové koncepce péče o Pražský hrad, kterou lze shrnout takto: restaurovat, renovovat a udržovat Pražský hrad tak, aby nedocházelo ke ztrátě jeho historické podoby a aby byl prezentován v co nejdůstojnější podobě. 

Tento projekt není na severní straně Hradu osamocený. V bezprostřední blízkosti tohoto místa byla opravena lávka navržená ve 30. letech 20. století Josipem Plečnikem a byly obnoveny na ni navazující arkády pod terasou zahrady Na Baště. Nedaleko odtud se renovovala Jízdárna, a spolu s ní terasa u Jízdárny, energocentrum a garážový dvůr. Byla restaurována architektura Královského letohrádku, byla zřízena cesta na Masarykovu vyhlídku, s Novým světem byl propojen Jelení příkop. Kompletní opravou právě nyní prochází Míčovna. Nejsou to zásahy revoluční ani nepokorné, ale nejsou to zásahy zanedbatelné.

Ideou tohoto projektu bylo i posílit symboliku Pražského hradu jako místa české státnosti. Lev byl heraldickým symbolem Českého království již od vrcholného středověku. Lva s královskou korunou najdeme na exteriéru Svatovítské katedrály, ve Svatováclavské kapli, ve Vladislavském sále a na řadě dalších míst Pražského hradu. Reinstalace sochy lva od Vincence Makovského do této staleté tradice zapadá. Makovského lev se tak vrací ke svým služebně starším a zasloužilým kolegům.”

Makovského lev byl pro funkční období Václava Klause emblematický a prezident užíval zmenšeninu plastiky na žulovém podstavci jako oficiální dar. Své místo našla i v prezidentské pracovně Miloše Zemana, po konci mandátu si ji přenesl i do svého nového působiště v dejvické Jaselské ulici. Zmenšeného lva Vincence Makovského najdeme i na jiných místech. Například od roku 2018 je umístěn na památníku 100. výročí vniku Československé republiky a památce padlých v první světové válce v Novém Městě na Moravě.

Řešení prostoru kolem lva, jehož autorem je Marek Jan Štěpán, zahrnuje i pěknou kamennou lavici a bronzový terč u paty pylonu se lvem. Zde je vepsáno heslo z velkého státního znaku Československé republiky a z vlajky prezidenta České republiky PRAVDA VÍTĚZÍ. Dejte si ale pozor, pokud sem vstoupíte za deště nebo v zimě. Povrch je nebezpečně kluzký. 

Atelier Štěpán k projektu uvádí: „Místo před Pacassiho branou na patě Prašného mostu nabádalo svou nedokončeností ke své nové definici urbanistickým zásahem. V momentě, kdy bylo zvažováno nové umístění Makovského sochy lva, mi přišlo zcela logické, dát jej právě zde. Lev a místo si k sobě pak našly vztah neuvěřitelně blízký v rovině myšlenkové, formální i faktické. Místo stavby je úzce spjato se severním předpolím Hradu, které prodělalo za posledních 150 let obrovský urbanistický skok. Z původního území za Hradem, okraje města, humen, se stal hlavní turistický nástup do Hradu. 

Novou stavbou byl val Prašného mostu oddělen oboustrannou prostorovou césurou od vnitřního hradu a jeho těleso tak získalo jasné ohraničení – na jedné straně Plečnikovou lávkou, na straně druhé novou pochozí platformou. V jejím těžišti byl umístěn pylon se lvem, který zde má i symbolické roviny – heraldický lev jako symbol české státnosti a lev jako bdící hlídka vstupu do Hradu. Lev je zde umístěn na dvou k sobě kolmých pohledových osách – od Prašného mostu a od Plečnikovy lávky – tedy obdobně jako na místě, pro které byl sochařsky komponován. Okolo pylonu je bronzový pochozí kruh označující výjimečnost tohoto bodu. Pochozí plocha je v ose lávky ukončena dlouhým bronzovým madlem, horizontálním klidným prvkem v kompozičním vztahu s vertikálním pylonem.” 

Pacassiho bránou projdeme na II. nádvoří Pražského hradu. Jaroslav Fragner sem kdysi Lví fontánu neumístil náhodou. Na nádvoří se nacházejí další dva prvky spojené s vodou: studna s mříží pocházející ze 17. století a Kohlova nebo též Leopoldova kašna. Studna je hluboká čtrnáct metrů a sloupec vody měří čtyři metry. Voda ze studny byla na Hradě využívána ještě v roce 1905. V roce 1757, v době obléhání Prahy Prusy, byla odříznuta dodávka vody pro Pražský hrad a tato studna byla jediným jejím zdrojem. Stránka Pražské kašny a fontány shrnuje, že celkem bylo na Hradě postupně objeveno asi dvacet starých studní. Nejstarší z nich pocházejí z románské doby a již nejsou používány. Hluboká hradní studna v jihozápadním rohu III. nádvoří byla vyhloubena na konci 13. století v době vlády krále Přemysla Otakara II.

Se zajímavým historickým příkladem české státní symboliky se setkáváme na Leopoldově kašně, díle sochaře Jeronýma Kohla (1632-1709). Kompozice kašny je na vrcholu zakončena kamennými lvy , kteří v tlapách drží kamennou kouli. V ní je umístěn plechový otočný orel Svaté říše římské. Orel je po obou stranách shodně pomalován, líc a rub se však liší ve středním srdečním štítku. Na líci je vypodobněn český stříbrný lev v červeném poli, znak Českého království, který je zde obtočen kolanou Řádu zlatého rouna. Na rubu se nachází znak Rakouského arcivévodství, tj. stříbrné břevno v červeném poli.

Řád zlatého rouna byl a je nejvyšším vyznamenáním habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie, kromě toho existuje i španělská větev řádu v podobě státního záslužného vyznamenání. Původně byl řád založen burgundským vévodou Filipem Dobrým (1396-1467) v lednu 1430 při příležitosti jeho sňatku s princeznou Isabelou Portugalskou. Jedná se o světský řád rytířů po vzoru duchovních rytířských řádů a o privilegované vyznamenání, od svého vzniku bylo velmistry mezi členy řádu přijato jen na 1300 osob. Úkolem řádu je udržování katolické víry, ochrana církve a zachovávání neposkvrněnosti rytířské cti. Předobrazem Zlatého rouna je rouno starořeckého mytického hrdiny Jasona a jeho Argonautů, kteří se vydali na cestu lodí Argo do Kolchidy na maloasijském pobřeží Černého moře s cílem toto zázračné zlaté rouno ukořistit. Později byl v řádové literatuře pohanský Jason nahrazován Gedeonem, biblickým hrdinou ze Starého zákona, který pod symbolem rouna porazil Madiánské. Základní symbol řádu je zlaté beránčí rouno s hlavou obrácenou heraldicky doprava. V 17. století vznikl odznak složený ze tří článků pohyblivě spojených. Zde je beránek zavěšen na černě smaltovaném křesacím kamenu s bílými skvrnami. Z jeho strany šlehají červené plameny se zlatými obrysy. Tyto články jsou ještě převýšeny křesací ocílkou, na níž je vpředu znázorněn boj Jasona s drakem, vzadu je výjev z plavby antických Argonautů. Zakulacená modře smaltovaná držadla ocílky nesou vpředu řádové heslo: Pretium laborum non vile (Odměna za námahu ne nepatrná), vzadu je nápis: Non aliud (Ne jinak). Jde o řád o jedné třídě. Původně byl nošen pouze na řetězu a později rozhodl císař Karel V., aby byl nošen na červené stuze kolem krku a řetěz – jak je zobrazen i na Leopoldově kašně - byl vyhrazen jen pro řádové slavnosti. 

Nejstarší podobu znaku Rakouského arcivévodství nalézáme na pečeti vévody Fridricha II. z roku 1230. Původ znaku není znám, nejspíš byl odvozen z vévodského praporu. 

Leopoldova kašna je mimořádným uměleckým dílem a doporučujeme, abyste si podrobně prohlédli její sochařskou výzdobu. Vedle památky je instalován panel s popisem díla, my se ale vrátíme k orlovi na jeho vrcholku. Heraldická výzdoba uvnitř císařského sídla nemohla být realizována bez osobního souhlasu císaře a českého krále Leopolda I. Panovník také nepochybně schválil umístění českého znaku na nejčestnější místo. Po vzniku republiky v roce 1918 byl orel odstraněn z kašny jako domnělý symbol nenáviděné habsburské dynastie. Tím byla nejen znehodnocena umělecká úroveň kašny, ale paradoxně také odstraněn starobylý český znak.

Jan Novák, bývalý ředitel Správy Pražského hradu a Sekce administrativní KPR: “Ve dvacátých letech byly z Pražského hradu vymisťovány symboly monarchie a v rámci přerodu areálu v symbol republiky byly nahrazovány novou státní symbolikou. V širším pojetí se to dotklo umělecké výzdoby jak exteriérů, tak interiérů prezidentského sídla. Například z Rudolfovy galerie, dříve Německého sálu, byly do Starého královského paláce přemístěny císařské portréty. Na druhou stranu architekti v čele s Jože Plečnikem užívali při nových úpravách Hradu řadu prvků československé symboliky. Někdy ale došlo k nešťastným krokům. Takovým příkladem je orel Svaté říše římské na II. nádvoří, jehož nelze zaměňovat za orla Rakouského císařství. Navíc zde na čestném místě vidíme českého lva. Původní plechový orel se dochoval ve špatném stavu v depozitáři a v letech 2019 a 2020 byla vytvořena jeho umělecká kopie. Kolegové z Odboru památkové péče KPR, Petr Měchura pod vedením Petra Kroupy, připravili kvalitní podklady, včetně vizualizací a historicko uměleckého rozboru. Na základě souhlasu prezidenta Miloše Zemana pak byla v roce 2020 Kanceláří prezidenta republiky a Správou Pražského hradu osazena přesná kopie císařského orla s českým znakem na vrchol kašny jako připomenutí toho, že Praha a Pražský hrad byly po významnou část své existence centrem Svaté říše římské. Náprava některých chybných kroků si žádá čas a také dostatečný historický odstup. Jsem rád, že Česká republika je sebevědomým státem a staré omyly umí napravit.”

Vlajka prezidenta republiky (4)
Pokud se na II. nádvoří podíváme na střechu Hradu, získáme informaci o přítomnosti hlavy státu na území republiky. Vlajka prezidenta republiky je zde vztyčena na stožár, pokud se prezident nachází na území státu. Nebylo tomu tak vždy. Ještě v době první republiky se prezidentská vlajka vztyčovala na Pražském hradě, na zámku v Lánech a na jiných budovách, když zde prezident fyzicky pobýval. Takže například v době letních pobytů T. G. Masaryka na zámku ve slovenských Topoľčiankách vlála prezidentská vlajka na stožáru umístěném tehdy na kupoli tamního hlavního zámeckého křídla a stožár na Pražském hradě byl prázdný. Podobný princip se uplatňoval a ještě dnes uplatňuje na dopravních prostředcích. Prezidentská vlajka ve formě standarty se na automobil umisťuje, když s ním prezident fakticky cestuje. Dříve se vlajka vyvěsila třeba i na loď, když se na ní plavil prezident. Republika tak přejala praxi z doby monarchie a s prezidentskou vlajkou se nakládalo stejně, jako dříve s vlajkami císaře, císařovny a členů císařského domu. Po druhé světové válce se pravidla pro užívání vlajky prezidenta republiky zjednodušila, i když ještě Edvard Beneš vyvěsil před abdikací prezidentskou vlajku jako významný symbol na svoji soukromou vilu v Sezimově Ústí. Hlavním kritériem pro vyvěšení vlajky hlavy státu na střechu Pražského hradu je dnes fyzická přítomnost prezidenta na území České republiky. Kancelář prezidenta republiky tradičně dbá na přesné dodržování tohoto pravidla. Proto se pracovníkům Správy Pražského hradu obsluhujícím vlajkový stožár hlásí přesné časy, kdy prezident překračuje státní hranice. Výjimku by měly tvořit pouze případy, kdy z důvodu špatných povětrnostních podmínek musí být vlajka stažena, aby se předešlo jejímu poškození. Pokud by však prezident odjel do zahraničí, například na dovolenou, aniž by vlajku nechal ze stožáru stáhnout, jednalo by se o nepřípustné klamání veřejnosti.

V České republice se ve výjimečných slavnostních případech vyvěšuje vlajka prezidenta republiky ještě na druhé oficiální sídlo hlavy státu – na zámek v Lánech. V takovém případě je vlajka z Pražského hradu svěšena. Za běžného provozu zámku, i v době přítomnosti prezidenta, je na jeho stožáru vyvěšena vlajka státní.

Dnešní vycházku za státními symboly završíme na I. nádvoří Pražského hradu. Dvorní architekt Marie Terezie, již zmíněný Nicolo Pacassi, zde vybudoval hlavní ceremoniální vstup do hradního areálu, tzv. čestný dvůr. Před staletími byl však prostor dnešního I. nádvoří oddělen od dnešního Hradčanského náměstí roklí, hradčanskou brázdou. První valové opevnění pražského hradiště se objevuje za vlády knížete Spytihněva I. (895-915), kdy se plocha dnešního I. nádvoří stala součástí západního předhradí a rokle posilovala obrannou funkci opevnění. V souvislosti s přestavbou hradiště na kamenný hrad, zahájenou knížetem Soběslavem I. ve 30. letech 12. století, se západní předhradí ocitlo mimo obvod kamenných hradeb, aby bylo za krále Přemysla Otakara II. ve 13. století přeměněno v mohutné opevnění s novými vyzděnými příkopy. Za císaře Rudolfa II. byl v místech dnešního Jižního čestného výběžku budován nový palác do něhož se po slavnostním schodišti vstupovalo z nového reprezentačního nádvoří. Jedinou dochovanou viditelnou stavbou zůstala Matyášova brána, pojmenovaná sice po bratru a nástupci Rudolfa II., vznikla však v době rudolfinské. Za ní vlevo byl dům nejvyššího komořího, vpravo císařský palác. Tereziánské úpravy v letech 1759 - 1769 daly I. nádvoří podobu do dnešních dnů.

Brána Gigantů je součástí západního oplocení směrem k Hradčanskému náměstí. Kromě ní se na I. nádvoří dá vstoupit ještě jižní a severní branou. Pojmenování brány je jistým omylem, neboť sousoší na pískovcových pylonech brány znázorňují ve skutečnosti Titány, tedy gladiátory a bojovníky v římské aréně. Kamenní vítězové se chystají usmrtit poražené soupeře zhroucené u jejich nohou. Původním autorem sousoší byl barokní pražský sochař Ignác František Platzer, který na nich pracoval v letech 1761 – 1762. Současné postavy zápasníků jsou volné kopie původních soch z roku 1902, jejichž autory jsou Čeněk Vosmík (Titán vlevo držící dýku) a Antonín Procházka (Titán připravený zasadit úder bronzovým kyjem). Podle Oldřicha J. Blažíčka byla předlohami Platzerových soch Mattieliho sousoší v Hofburgu před částí sloužící dříve jako Říšská kancelář. Za pozornost stojí krásná rokoková mříž zaklenující bránu, její součástí jsou císařskou korunou ozdobené iniciály císařovny a české královny Marie Terezie. Je zajímavé, že všechny úpravy Pražského hradu po roce 1918 přečkaly plastiky na dalších dvou pylonech čestného dvora s dominantní obrazem symbolů Svaté říše římské a Českého království (6) – orel (jednohlavý) s císařskou korunou a žezlem spolu s českým heraldickým zvířetem lvem. Českému lvu se dostalo povýšení v podobě císařské koruny a žezla, které opticky vyrovnávají kompozici brány. Velmi pěkné je oživení obou sousoší rozvernými putty, kteří si nic nedělají z hrozivých zvířat.
Znak Hradní stráže na rukávu příslušníků HS (7)

Bránu Gigantů střeží vojáci Hradní stráže, je to jejich hlavní čestné stanoviště. Hradní stráži se jako zvláštní části ozbrojených sil České republiky budeme věnovat při některé z dalších vycházek. Neměl by nám ale uniknout znak Hradní stráže na rukávu uniforem vojáků. Nese znaky Čech, Moravy a Slezska a navazuje nejen na podobný znak z doby československé federace po roce 1989 tvořený znaky Čech, Slovenska a Moravy. 

Jeho předobraz nacházíme ve sdruženém znaku československých legií z doby první světové války.

Každou celou hodinu probíhá na čestných strážních stanovištích střídání dvojice vojáků. Pokud si návštěvu Pražského hradu načasujete na pravé poledne, stanete se svědky slavnostního střídání Hradní stráže, které probíhá na I. nádvoří za doprovodu Hudby Hradní stráže. Je to jediná příležitost, kdy můžete vidět jeden ze státních symbolů České republiky ve formě větší standarty (7).

Hradní stráž užívá standartu prezidenta republiky, která je připevněna na historické žerdi z roku 1924. Žerď je dřevěná, dvoudílná s bajonetovým spojem z niklované mosazi. Ze stejného materiálu je také hrot žerdě ve tvaru profilovaného kopí, stejně jako zakončení patkou dolního dílu žerdě. List standarty je zavěšen na kolmém kovovém ráhnu a připevněn k žerdi čtyřmi bílo-červeno-modrými kroucenými šňůrami. V kovové části žerdě je proveden nápis: Svému vrchnímu veliteli Československá branná moc. Žerď má původ v roce 1924, kdy dne 31. května přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Stanislav Čeček představil prezidentu T. G. Masarykovi novou standartu prezidenta republiky. Zatímco samotná standarta se již několikrát změnila v souvislosti se změnami režimů a státních symbolů, žerď je stále původní. Standartu uchovává jednotka Hradní stráže střežící Pražský hrad na své strážnici v Severním čestném výběžku. Předání standarty praporečníkem dosluhující jednotky nově nastupují jednotce Hradní stráže v průběhu poledního slavnostního střídání na I. nádvoří symbolizuje předání a převzetí odpovědnosti za ostrahu a obranu Hradu.

Po vzniku republiky připravil architekt Jože Plečnik v souladu s přáním T. G. Masaryka řadu úprav Pražského hradu. První československý prezident programově navazoval na tradice spojené s českou státností a sídlo českých králů zvolil za sídlo hlavy Československa. V architektuře a vybavení Hradu však měl být velkoryse obtisknut demokratický duch země, včetně nových symbolů. Radikální zásah se neměl vyhnout ani I. nádvoří jako hlavnímu vstupu do prezidentské rezidence. Jože Plečnik navrhoval “monarchistickou” Matyášovu bránu zazdít nebo uzavřít prosklenými stěnami s vyobrazením státního znaku a hlavní přístupové trasy vést průjezdy vpravo směrem na II. a III. nádvoří ve směru středověké přístupové cesty ke královskému paláci, vlevo pak k novému vstupu ke Španělskému sálu. Nakonec byly zrealizovány pouze úpravy okolních budov, nová dlažba z požárecké žuly z roku 1922, monumentální vlajkové stožáry a průjezd do nové velkolepé (Plečnikovy) síně se vstupem na schodiště k reprezentačním sálům. Vjezdy do Sloupové síně byly po druhé světové válce zazděny a pro vstup z I. na II. nádvoří se primárně dál užívá Matyášova brána a sekundárně menší průjezd v pravém jižním rohu nádvoří. Stejně jako nedošlo k zaslepení Matyášovy brány, nebyly před ni ani postaveny vlajkové stožáry, jak v jedné z variant navrhoval Plečnik.

Nové stožáry na vlajky Československa byly podle návrhu Jože Plečnika vztyčeny po obou stranách Matyášovy brány v roce 1925. První vlajkové stožáry Plečnik nechal vytvořit z 25 metrů vysokých jednolitých kusů jedlí. Ty se však po několika letech opotřebily. V šedesátých letech byly původní stěžně už zkroucené a bylo rozhodnuto o výrobě nových lepených stožárů. Tato lepená konstrukce je lepší jak z hlediska statického, tak z hlediska životnosti. Navíc se dřevo šroubovalo, čímž se pevnost stavby ještě zvýšila. Jedli tehdy nahradil modřín. Stávající sloupy, opět modřínové, byly zhotoveny v roce 2015 stejnou technikou. Sestávají z osmi základních lamel, které jsou tvořeny lamelami dalšími. Na rozdíl od sloupů z roku 1962 je jejich horní část namísto ze dvou kusů dřeva vyrobena také z lamel, což zaručí delší životnost. Nové stěžně byly navíc hloubkově napuštěny oleji. Každý sloup váží 2,5 tuny.

Než se budeme věnovat výzdobě samotné Matyášovy brány, věnujme pozornost dvěma křídlům paláce. Jižní čestný výběžek na pravé straně nabízí v přízemí průhled k Zámeckým schodům. Malý prosklený sál vznikl v místě tzv. “bubnu” s jedním z původních vstupů do Hradu. V roce 1996 byla na tomto komorním místě neokázale vystavena rakev první ženy Václava Havla Olgy Havlové, aby měla veřejnost možnost se rozloučit s touto oblíbenou chotí prezidenta republiky. Olga Havlová civilně, důstojně a s minimálními nároky na servis ze strany Hradu plnila veškeré reprezentační úkoly spojené se společenským postavením choti hlavy státu. Zároveň se zajímala o vybavení a provoz Pražského hradu i zámku v Lánech a známá je její bohatá charitativní činnost. V prvním patře Jižního výběžku se nachází státní apartmá složené s několika reprezentačních salonů, ložnice a zázemí. Bylo součástí prostor užívaných po abdikaci císařem Ferdinandem V., následně zde měl byt císař František Josef I. Státní apartmá je dnes k dispozici jako denní apartmá pro oficiální návštěvy. O patro výš se nalézají prostory užívané manželkou prezidenta republiky. A v posledním patře jsou kanceláře Správy Pražského hradu. Severní čestný výběžek na opačné straně I. nádvoří má uzavřený průjezd na IV. nádvoří. Z něj se vstupuje nejen do strážnice Hradní stráže, ale také na schodiště vedoucího do dvou pater služebních bytů pracovníků Kanceláře prezidenta republiky a Správy Pražského hradu.

Podle nápisu nad branou měla být dokončena v roce 1614 za vlády císaře Matyáše I. Samotný nápis zní: D[ominus] Matthias El[ectus] Rom[anus] Imp[erator] S[emper] Aug[ustus] Hung[ariae] Boh[emiae] Rex etc. F[ieri] F[ecit] An[n]o MDCXIV, tj. česky Pan Matyáš zvolený římský císař vždy rozmnožitel říše, uherský, český král atd. dal udělat roku 1614. Nicméně již odlišná barva štukového nápisového pole, rozdílného od zbylých kamenných částí brány, nahrává domněnce, že brána je ve skutečnosti starší a vznikla již na objednávku císaře Rudolfa II., z roku 1614 pak pochází pouze zmíněný nápis. S nadsázkou lze Matyášovu bránu považovat za příklad úspěšné politické dezinformace. Za architekta brány je v literatuře na základě slohového rozboru považován Giovanni Maria Filipi. Ten ji pojal jako antikizující vítězný oblouk se dvěma menšími vchody, čtvercovými okny nad nimi a s nástavcem se dvěma obelisky po stranách. Brána představuje jednu z prvních světských barokních staveb na území Čech. Dórské kladí obsahuje krásný příklad heraldické výzdoby v podobě znaků dědičných habsburských zemí (9). Zleva si můžeme prohlédnout kolorované znaky Horní Lužice, Lucemburska, Rakouska, Čech (lev je obrácen směrem ke středu brány), císařství, Uher, Moravy, Slezska a Dolní Lužice. Kamenné znaky byly vyrobeny jednotlivě a prostřednictvím patky vsunuty do kamenného těla brány. Dominantní heraldický prvek Matyášovy brány představuje kartuše s orlem Svaté říše římské. Tu nesou dva gryfové, nad orlem je umístěna císařská koruna. Na hrudi nese orel zřejmě jednu z variant znaku Matyáše Habsburského, císaře římského, krále českého, uherského a chorvatského, markraběte moravského a arcivévody rakouského. Všimněte si, že první a čtvrté pole znaku nese uherskou symboliku, ve druhém a třetím poli najdeme český znak.

Z Matyášovy brány se vpravo vstupuje přes Pacassiho schodiště do reprezentačních prostor Pražského hradu, vlevo do Sloupové (Plečnikovy) síně, odkud do Rothmayerova sálu, Španělského sálu a Rudolfovy galerie. 

Děkujeme za Vaši pozornost.

Z ulice U Prašného mostu projdeme přes policejní stanoviště k bráně do Stájového dvora. A zde se vydáme vlevo a přes nevzhledné parkoviště hradních bezpečnostních složek k Zahradní rezidenci prezidentů republiky.

Nic neznamenalo změnu režimu a otevření Pražského hradu občanům na počátku 90. let lépe než zpřístupnění Královské zahrady. Spolu s Jelením příkopem šlo v dobách nesvobody o jednu z nejstřeženějších lokalit. Nacházela se zde prezidentská rezidence, kterou sice nechal postavit ještě prezident Edvard Beneš, jejími prvními obyvateli však byli Klement Gottwald s manželkou Martou. Následně vilu užívaly k bydlení další hlavy státu, jako poslední prezident Václav Havel. Kované mříže a brána do Královské zahrady byly před rokem 1989 překryty neprůhledným vlnitým plechem, historická zeď směrem k ministerstvu obrany byla zvýšena a v jeho zahradách hlídkovali vojáci se samopaly. Za Gustáva Husáka pak na zahradě vyrostl les elektrických lamp, neboť prezident Husák trpěl postižením zraku a potřeboval silné osvětlení. Bohužel, jak tyto lampy, tak asfaltové cesty zůstaly v Královské zahradě dosud, i když různé hradní administrativy zvažovaly více či méně zdařilé úpravy zdejšího prostoru. Jediný přístupný prostor mělo před návratem svobody představovat giardinetto se Zpívající fontánou před Letohrádkem královny Anny. I to však bylo od zbytku zahrady odděleno plotem a řadou vysokých tisů. Zde se vzpomínky pamětníků liší. Někteří vzpomínají, že v 60. letech byla zahrada i Jelení příkop přístupná šířeji, v hradních archivech se však k tomu žádné relevantní záznamy neuchovaly.

K Domečku, jak prezidentské vile přezdíval Václav Havel, se mohli občané podívat poprvé krátce po jeho inauguraci československým prezidentem. Skrze velká okna byl ve vstupní hale vidět starožitný sekretář z hradních sbírek, jinak bylo přízemí vybaveno leštěným sektorovým nábytkem a čalouněnou sedačkou neodlišující se od vybavení běžných domácností v socialistickém Československu. Nový prezident tehdy bydlel ještě ve svém bytě na Rašínově nábřeží a Zahradní rezidenci začal využívat až po úpravách interiérů navržených a koordinovaných Olgou Havlovou spolu s Dianou Sternbergovou Phippsovou. Ta vzpomínala, jak při nedostatku materiálu a financí nechaly šít závěsy a potahy z těch nejobyčejnějších látek, a přesto dosáhly efektního a vkusného výsledku.

Interiér salonu v přízemí Rezidence v Královské zahradě, stav před rekonstrukcí v roce 2021, kdy byly odstraněny zbytky úprav z doby V. Havla.

Objekt sám má dlouhou historii a je mimo jiné spojen také s pobytem Masarykovy rodiny na Pražském hradě. Na počátku stavební historie dnešní vily je Královská zahrada v západní části již dvojúrovňová a vyšší severní úroveň odděluje od nižší úrovně při Jelením příkopu zeď. Písemné prameny informují, že k vyrovnávání staršího terénu zahrady došlo roku 1535, tj. záhy poté, co císař Ferdinand I. přičlenil hradní předpolí k areálu Pražského hradu. Vzhledem ke značnému množství dochovaných renesančních konstrukcí v severním předpolí jsou publikovány teorie, že i jádro dělící zdi obou částí zahrad bylo renesančního původu a po výstavbě budovy se dosud dochovalo pod severním čelem barokního pavilonu uprostřed dnešní rezidence, v zadní stěně barokního altánu a obou přilehlých přízemních síní. Počátky zástavby v místech dnešní rezidence kladou písemné prameny bezpečně do let 1731 a 1732, kdy zde byl k tarasní zdi přistavěn rozměrný barokní skleník, spojovaný převážně se jménem Kiliána Ignáce Dientzenhofera, jenž byl půl roku před počátkem stavby skleníku jmenován do funkce dvorního zednického mistra. Půdorys i vnější podobu novostavby skleníku zachycuje archivní dokumentace. Tak například blíže nedatovaný plán Pražského hradu a jeho severního předpolí z doby před tereziánskou přestavbou zachycuje půdorys skleníku jako symetricky komponované stavby, uprostřed s dodnes existujícím pavilonem, k němuž se z obou stran připojují křídla vlastních skleníků.


Postup výstavby skleníku z doby posledního desetiletí vlády císaře Karla VI. podrobně zachycují čtrnáctidenní pracovní výkazy stavebních prací placených Dvorním stavebním úřadem, takzvané Wochenzettel. Pro vytápění skleníku byly zřízeny klenuté omítnuté topné kanály a komíny při obou stranách středního dílu. „Topná světnice“ byla zaklenuta a omítnuta, nelze pochybovat o tom, že se jednalo o suterén dochovaného pavilonu. Mezi 13. a 26. červencem roku 1732 se ve výkazech objevuje štukatér Ignác Palliari, který dostává zaplaceno za provedení štukové výzdoby nad portálem a oknem v jižním čele dnešního prostředního pavilonu. V srpnu pak ještě zedníci v přízemí dnešního středního pavilonu omítli vstupní síň, označovanou zde poprvé jako sala terrena, a vydláždili ji kamennými deskami, údajně dodnes uchovanými pod mramorovou dlažbou navrženou architektem Janákem. Pokud jde o zednické práce, ty byly v prvních sedmi měsících účtovány Jakubu Antonínu Canevallemu a po něm až do konce stavby Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi. Canevalle byl předchůdcem Dientzenhoferovým ve funkci dvorního zednického mistra, i když ji od roku 1723 údajně fakticky nevykonával. Mohlo by se zdát, že za nemocného Canevalleho dohled na stavbu skleníku od samého počátku vykonával K. I. Dientzenhofer, jenž by mohl být i autorem projektu skleníku. Ten po plném převzetí dohledu nad stavbou projekt pozměnil v duchu svého výtvarného názoru. 

Barokní skleník z let 1731 a 1732 zůstal ve své původní stavební podobě patrně pouze čtvrtstoletí, jelikož v počátcích sedmileté války, roku 1757, byl při pruském obléhání Prahy zasažen dělostřelbou a vyhořel. Následujících dvacet let stál zřejmě v troskách. Teprve v letech 1776 a 1777 přišla na řadu úprava průčelí budovy, slohově na hranici pozdního baroka a klasicismu. K obnově původního rozsahu a funkce již nedošlo. Pozůstatky pilířových skleníkových křídel byly odstraněny, ponechán byl pouze střední pavilon, nazývaný tehdy letohrádek (Lusthäusel), obezděný plnými zdmi, a dále západní jednopatrový „altán“, tehdy zřejmě označovaný jako „Nagerle-Gewölb“, tedy „hřebíčkový kvelb“. Tato úprava se dochovala až do počátku výstavby Janákovy rezidence v roce 1947.
 
Po dokončení úprav z let 1776 až 1777 byla klenba předního dílu pavilonu ozdobena freskou s bohyní Florou, jejím druhem a andílky v oblacích, jejíž původ a autora se doposud nepodařilo zjistit. V inventáři zahrad Pražského hradu z roku 1793 se na střeše pavilonu připomíná stará korouhvička, zřejmě datovaná rokem 1731 a na nový krov upevněná až druhotně, která byla někdy po roce 1890 nahrazena kopií. 

Po vzniku první republiky byl pavilon od srpna 1919 určen pro příležitostný pobyt prezidenta Masaryka v Královské zahradě a horní patro bylo zařízeno jako pracovna prezidentovy dcery, dr. Alice Masarykové. Pavilon byl tehdy označován jako „pavilon Marie Theresie“. V červenci 1921 byl jako letní sídlo prezidenta republiky zakoupen zámek v Lánech a pavilon v Královské zahradě byl od té doby užíván pouze příležitostně, například jako zázemí při zahradních slavnostech Čs. červeného kříže.

Masarykova rodina užívala k bydlení nový reprezentační byt v jižním křídle Nového paláce Hradu. V letních měsících, kdy zde bylo přílišné horko, přebývala na zámku v Lánech nebo prezident zajížděl do slovenských Topoľčianek. Pro prezidenta Edvarda Beneše s manželkou Hanou představovala hlavní zázemí jejich soukromá vila v Sezimově Ústí, zámek v Lánech zůstal po abdikaci k dispozici T. G. Masarykovi, který zde i zemřel. Dále manželé Benešovi bydleli i v prezidentském hradním bytě, kde je zastihly dramatické události roku 1938. Po ukončení druhé světové války, na počátku května 1946, vyslovil prezident Beneš dotaz, zda by bylo možno přebudovat Míčovnu v Královské zahradě na letní prezidentovo obydlí. Na konci války Míčovna po zásahu střelou vyhořela a byla v dezolátním stavu. O tomto řešení, ke kterému se samotný prezident zjevně přikláněl, se jednalo několik měsíců, ale nevhodnost přestavby renesanční Míčovny nakonec přivedla architekta Pražského hradu Pavla Janáka k návrhu využít pro vybudování letního domu prostor bývalého skleníku, ze kterého by zůstal střední vstupní pavilon a menší objekt tzv. „altánu“. Postup těchto jednání a poté i samotné výstavby rezidence lze velmi podrobně sledovat v dochovaném deníku architekta Janáka. Janákovy návrhy novostavby se dvěma křídly svírajícími uprostřed dochovaný barokní pavilon byly prezidentem Benešem akceptovány 11. října 1946.

Stavba Rezidence v Královské zahradě, 1948

V zápise o své návštěvě u prezidenta, kterou Janák vykonal spolu s prezidentovým kancléřem Jaromírem Smutným a prezidentovým poradcem pro zařizování interiérů Jaromírem Strettim-Zamponim, mimo jiné píše: „Dnes ve 12.30 byli jsme s vyslancem a Strettim u presidenta a milostivé paní v rodinném saloně bytu. President nejprve, když projekt byl před ním rozložen, neříkal nic, zvláště k průčelím, ptal se nejprve jen na počet prostor. Avšak paní presidentová ihned se věci přiklonila a vyzdvihovala důvody zdravého bydlení, které budou vždy proti Míčovně a pro polohu v zahradě. Také že Míčovna tím může být rekonstruována a ponechána úkolům spíše representačním. Uvedl jsem konečně, že přání presidenta může snad být prostorově v Míčovně jakž takž vyhověno, ale že pak techničtí znalci, ministerstvo budou mít proti námitky (kamenné stěny prosycené novou vlhkostí). Pan president konečně vzal projekt k sobě, že si jej rozmyslí. Později pan vyslanec odpoledne sdělil, že návrh vyhrál.“ O názorech E. Beneše na předložené plány architekt Janák napsal: „Pan president i paní presidentová se vyslovili, že půdorysné řešení jim zcela vyhovuje a zvláště také disposice presidentovy pracovny, jejich příslušenství, dále patro ložnic, kde jsou navrženy dvě ložnice sice menší, zato s dalším menším salonem mezi nimi, každá ložnice s oblékacím kabinetem a vlastní koupelnou. Pan president, pokud se týče vytápění, souhlasí, aby bylo instalováno ústřední topení v celém domě v podlahách (jednotlivé úseky a místnosti lze z provozu vypínati), v jeho pracovně a ložnici má býti však počítáno s kamny. Dále v obývacím saloně v patře má být krb. S[tavební] s[práva] v plánech bude disponovat nejen s těmito komíny, ale i s dalšími reservními pro ostatní místnosti. Disposice podkroví, kde bude lze zříditi pokoje pro personál, případně pokoje hostinské, panu presidentovi vyhovuje. Pan president shledává účelným, aby kuchyně se svým příslušenstvím byla ve zvláštním malém křídle o přízemku a podkroví, které by bylo položeno při západní straně zahradního domu směrem ke správě zahrad.“ Pavel Janák se ve svých deníkových záznamech nezmiňuje o tom, že by inspirací pro celkové architektonické řešení novostavby bylo jiné velmi podobné dílo, a to zámeček v Ratboři u Kolína, postavený v letech 1911 až 1913 pro rodinu Mandelíků architektem Janem Kotěrou, u něhož Janák v letech 1907 až 1909 pracoval.


Zpočátku se předpokládalo, že stavba bude hotova v roce 1948. První výkopy nakonec začaly na počátku července 1947. K plánům se průběžně vyjadřovali prezident i jeho manželka. Janák si o tom zapsal: „P. president souhlasil s rozvrhem své pracovny, o níž kancléř Smutný poznamenal, že řadou oken, polohou stolu a kamen se shoduje s pracovnou v Ashboot. P. president přeje si jen z pracovny přímý východ do zahrady na západní straně přímo na terasu. Na dotaz, bude-li jeho představě odpovídat pracovna zařízená jako knihovna, na severní straně s galerií v poloviční výši, souhlasil. Také mu vyhovuje, že se navrhuje při této galerii schodiště, kterým může se nejkratčeji vystoupiti až do vlastního bytu, koridoru při ložnicích. […] Disposice salonu a jídelny shledána zcela vyhovující. Také disposice patra byla p. presidentem schválena. Velký obývací salon, zaujímající nyní celý přední trakt západního křídla a prostorově působivě zařaditelný, byl uvítán.“ Prezident Beneš opakovaně naléhal, aby byla konečně zahájena vlastní stavba. Přes toto naléhání však práce pokračovaly velice liknavě a nelze ani vyloučit, že byly záměrně brzděny. V barokním pavilonu se v březnu 1948 bouraly schody v jeho severním dílu a pod nimi dolů do sklepa byly tehdy nalezeny starší stupně kamenné, dodnes se z nich uchovala tři odsekaná zhlaví. V dubnu se pak začalo s bouráním bočních zdí barokního pavilonu pro betonové pláště nových schodišť, což byl velký zásah do historické architektury. Některé projekty specialistů se prováděly ještě v průběhu realizačních betonářských a zednických prací. Například ještě v květnu 1948 neexistoval projekt topení a výtahu. Prezident Beneš se dokončení stavby svého letního sídla v areálu Hradu nedožil. Dne 7. června abdikoval a téhož roku zemřel.


Po nástupu Klementa Gottwalda, zvoleného do prezidentské funkce 14. června 1948, nebylo jasné, zda nenastanou změny týkající se výstavby vily. Janáka znepokojovalo, že Gottwald v následujících měsících neprojevil o stavbu budovy žádný zájem a že ji nenavštívil ani on, ani jeho manželka, což kontrastovalo s hlubokým zájmem, který o „zahradní dům“ projevovali manželé Benešovi. V prosinci 1948 odborový přednosta Červíček (jenž se měl od 1. ledna 1949 stát novým přednostou Kanceláře prezidenta republiky) převzal od Janáka plány domu s poznámkou, že je předloží „milostivé paní.“ Zájem neprojevoval sám prezident Gottwald, nýbrž jeho choť. Odtud zřejmě pramenily dotazy odborového přednosty Červíčka týkající se kuchyně. Byla to údajně Marta Gottwaldová, která později prosadila přestěhování do vily v Královské zahradě. Architekt Vaníček těšící se důvěře manželů Gottwaldových poté osobně projednával s manželkou prezidenta změny v dispozici prezidentského bytu v 1. patře. Byt měl nyní obsahovat dětský pokoj pro vnučku manželů Gottwaldových a pokojík pro vychovatelku. Z Janákova deníku je patrné, že při své práci narážel na stále větší překážky, způsobené liknavostí některých dělníků a řemeslníků či neseriózním jednáním čerstvě vznikajících socialistických podniků, ale i potížemi s obstaráváním různých nezbytných úředních povolení. Dům měl být úplně hotov do září 1949, některé úpravy se prováděly podle návrhů architekta Vaníčka, i když s nimi architekt Janák nesouhlasil. Všechny práce probíhaly ve spěchu a nervozitu zvyšoval i politický dohled přímo ze strany Rudolfa Slánského. Dokončovací práce si přicházeli prohlédnout vysocí hodnostáři režimu a několikrát i Marta Gottwaldová, o návštěvě samotného prezidenta nejsou záznamy. Stavbu domu se podařilo dokončit v prosinci 1949, avšak bezprostředně na ni navázaly další stavební práce. Požadována byla jednak přístavba studené kuchyně k právě dokončovanému objektu kuchyně, dále rozšíření přípravny při severozápadním nároží vlastního „zahradního domu“ o přístavbu pod přilehlým dílem zvýšené zahrady. Současně se ještě pracovalo na úpravě okolí rezidence, ke kterému měl Janák mnohé výhrady. Teprve po dokončení této přístavby se 22. prosince 1950 rodina prezidenta Gottwalda do zahradního domu definitivně nastěhovala.

Po smrti prezidenta Gottwalda roku 1953 bydlel v domě i jeho nástupce Antonín Zápotocký s manželkou Marií. Zápotočtí obvykle v zimě bydleli na Hradě v bytě jižního křídla, v létě pak v Královské zahradě. Jen na víkendy jezdili do vily ve Vonoklasech. Další prezident, Antonín Novotný, který se sem s rodinou nastěhoval roku 1957, užíval byt pouze dočasně a jsou známy jeho kritické výroky, týkající se zejména nízkých stropů, které způsobilo vložené mezipatro dle přání Edvarda Beneše. Uvedené výhrady byly zřejmě podnětem k výraznému zásahu do dispozice východního křídla, kdy v roce 1960 byla mezipatra ve východním křídle odstraněna. Severní trakt zabral prostor kina pro maximálně dvanáct osob. V letech 1968 až 1975 byla rezidence sídlem prezidenta Ludvíka Svobody. Větší úpravy zde byly realizovány až za Gustáva Husáka, který zde sám žil až do roku 1989. Využíval také vilu v pražské Troji. Hned po svém nástupu Gustáv Husák inicioval výrazné zásahy, kterými byla mimo jiné stavba nového velkého balkonu v jižním čele domu mezi oběma bočními křídly. V tomto období byla také doslova zaslepena severní strana Hradu a uzavřena katedrální věž, aby soukromí prezidenta nebylo ničím rušeno. Dále byla zbudována sauna a bazén pod terénem horního dílu Královské zahrady severně od vily. Anekdoticky je připomínáno odstranění starých stropů nad prvním patrem, kdy nové železobetonové stropy byly provedeny zhruba o 60 cm výše. Historka praví, že stropy vznikly z důvodu strachu prezidenta Husáka ze vzdušného útoku. Mnohem pravděpodobnější je verze, že původní prostory cítil Husák jako příliš výškově tísnivé a tmavé. Po změně režimu byly v roce 1992 provedeny úpravy rezidence pod vedením architekta Miroslava Masáka. Odstraněn byl nepůvodní balkon, a ještě dnes můžete na dlažbě vidět stopy po sloupech, na nichž byl balkon položen. 

Objekt se za Václava Havla užíval pro řadu jednání, na vybavení interiérů spolupracovala s architektem Masákem také dánská firma BOTIUM a tehdejší přední osobnosti dánského designu Erik Boisen a Magnus Olesen. Potahové látky, koberce a podlahové krytiny dodala rovněž dánská firma Kvadrat. K nákladům na vybavení se přistupovalo již velkoryseji, než jak to v počátku nastavily Olga Havlavá a Diana Stenbergová. Prezident Václav Havel se svojí první ženou nakonec bydleli v Domečku jen krátce. Po jejich odstěhování v roce 1995 zde sídlila Nadace Václava Havla pro rozvoj Pražského hradu a následně někteří prezidentovi poradci, například generál Karel Pezl, spolupracovníci prezidentovy druhé ženy Dagmar Havlové, například Jan Šolc, nebo Nadace Forum 2000. 

Prezident Václav Klaus po svém nástupu veřejně kritizoval, v jakém stavu rezidenci v Královské zahradě nalezl. A odmítl se do ní nastěhovat. Místo toho si nechal pro bydlení zrekonstruovat Lumbeho vilu v západní části užitkových zahrad a přilehlé objekty. Rodina hlavy státu tak získala více soukromí, aniž by byl omezen přístup veřejnosti do Královské zahrady. V době, kdy ve vile pobýval, si prezident Havel přál jen minimální uzavírky. I tak musel být veřejnosti uzavřen celý prostor terasy před rezidencí s krásným pohledem na katedrálu i malá část Královské zahrady na sever za vilou. Přesto zde bylo prezidentovi vidět skoro do koupelny. 

V období prezidenta Václava Klause byla Zahradní rezidence užívána jako kanceláře pro nadaci manželů Klausových. V prezidentském období Miloše Zemana došlo k velkorysé rekonstrukci exteriérů a následně také interiérů vily. Jen rekonstrukce vnitřních prostor zahrnula rozebrání skladeb podlah pro instalaci podlahového topení, odstranění starých výmaleb, vybourání aktuálních obkladů a dlažeb, demontáž zařizovacích předmětů a nevyužívaných rozvodů inženýrských sítí, modernizaci rozvodů inženýrských sítí a technologie bazénu. Byly provedeny dispoziční úpravy v kuchyňském a relaxačním zázemí, úpravy dispozice v patře, opravy omítek, nové obklady a dlažby, osazení nových zařizovacích předmětů atd. Zásadním problémem této rekonstrukce bylo, že před ní neproběhla žádná odborná a nejlépe veřejná debata o budoucím využití domu a jeho okolí. Při rekonstrukci interiérů byly odstraněny zbytky úprav Olgy Havlové a výsledkem je sterilní interiér, jehož budoucí využití nebude výsledkem naplňování širší koncepce, ale ad hoc rozhodnutí. Rekonstrukce také rezignovala na možnost rezidenci aspoň částečně zpřístupnit veřejnosti. Nebrala také v potaz dlouhodobý návrh hradních památkářů na zbudování tolik potřebného návštěvnického centra v prostorách bývalého hradního divadla u Stájového dvora. Navíc návštěvníci musejí procházet policejním parkovištěm, jehož opětovné zřízení si bezpečnostní složky vymohly na kancléřce Janě Vohralíkové po odchodu ředitele Správy Pražského hradu Jana Nováka. Policejní parkoviště, na jehož místě mohly být v dobách prezidenta Václava Havla umístěny umělecké plastiky, palmy a zahradní lavičky.

Zahradní rezidence v Královské zahradě je tak připomínkou faktu, že Pražský hrad není jen symbolem, úřadovnou, turistickým cílem nebo náboženským centrem. Stejně tak byl a je hospodářským celkem a domovem pro rodinu hlavy státu a rodiny mnoha zaměstnanců Kanceláře prezidenta republiky a Správy Pražského hradu. Je také symbolem kontinuity v užívání míst v hradním areálu a zároveň diskontinuity, kdy se s Pražským hradem mnohdy nedaří nakládat s významnějším přesahem mezi jednotlivými administrativami a na základě výsledků odborné diskuse nejen v úzkém kruhu expertů, ale veřejně a se zapojením občanů.

Pokud jdeme od tramvajové zastávky Pražský hrad ulicí U Prašného mostu, nacházíme se na hranici mezi Královskou zahradou vlevo a hospodářským zázemím Pražského hradu vpravo. Když se od Rezidence v Královské zahradě vrátíme k Jízdárně a zvolíme bránu po její pravé straně, vstoupíme na Jízdárenský dvůr sloužící dnes jako služební parkoviště. Po obvodu si prohlédněte nejen dílny a sklady. V historické budově Domu nejvyššího lovčího při severní hranici areálu Pražského hradu je umístěn také útvar Hasičského záchranného sboru České republiky spolu s výjezdovou základnou Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy. Jděte rovně podél budovy Jízdárny k historizujícímu oplocení, které zde bylo instalováno ve funkčním období prezidenta V. Klause. Tehdy byl pozapomenutý kout mezi severní ohradní zdí, Domem nejvyššího lovčího a dílnami adaptován na jedno ze služebních parkovišť, Správa Pražského hradu postavila zmíněné oplocení a upravila okolí malého rybníka. 

Hradní rybník je překvapivou součástí prostoru rozkládajícího se před Vámi – Lumbeho zahrad I., označovaných také jako Produkční zahrady. V dobách první a druhé republiky byly divoce zarostlé břehy rybníka oblíbeným místem prezidentů. Edvard Beneš sem utíkal, když si potřeboval nerušeně odpočinout. Navazující Lumbeho zahrady jsou málo známým zázemím obhospodařovaným Správou Pražského hradu. Jejich první část (Lumbeho zahrady I.) je bohužel veřejnosti nepřístupná, vyjma zřídkavých dnů otevřených dveří. 

Pozemky Lumbeho zahrad I. sloužily v raném středověku jako pohřebiště. V 70. až 80. letech 20. století zde bylo odkryto a prozkoumáno jedno z největších slovanských pohřebišť s kostrovými hroby z 10. století. A výzkum zde s přestávkami probíhá dodnes. Podle bohatství milodarů, zejména šperků, bylo pohřebiště svázáno s knížecím dvorcem vládnoucích Přemyslovců. Rozsáhlý soubor nálezů byl zpracováván až do roku 2014. S nejvýznamnějšími nálezy se mohli v roce 2018 seznámit návštěvníci výstavy V základech české státnosti v Císařské konírně Pražského hradu. 

Dnes jsou zde zeleninové a květinové záhony, ovocný sad, rozsáhlé moderní skleníky, mnoho vzrostlých šeříkových keřů a krásný výhled na katedrálu a celé Hradčany. Od oplocení a z vyhlídky nad Jelením příkopem můžete zahlédnout plně funkční dřevěný včelín, jednu z památek na Tomáše Garrigua Masaryka a na dobu československého státu. Včelín nechal na Hradě vystavět v polovině 30. let 20. století první prezident Československé republiky. Na Masarykovo přání byl postaven jako kopie slovenského včelína v Bystričce u Turčianského Svätého Martina, kam prezident jezdíval a kde měl letní dům. Místo pro včelín vybral architekt Jože Plečnik a umístil ho na osu Masarykovy vyhlídky ve střední části zahrady na uměle vyvýšeném náspu, který uprostřed nového sadu obklopovaly převislé jabloně a pámelníky. Stavbu provedli slovenští tesaři tradičními postupy.

Vřelý vztah Masarykovy rodiny ke Slovensku není příliš známý. V dobách totality byl zamlčován a po roce 1989 nazapadal do politických kampaní spojených s rozpadem společného státu Čechů a Slováků. Přitom sám Masaryk říkal: “Já jsem byl vlastně napůl Slovačiskem odmalička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti, i já jsem mluvil spíš slovensky”. Ale “zpívat slovenské písně, to mně nestačilo”, Masaryk chtěl Slovensko blíže poznat a již v roce 1888 si jeho rodina našla letní byt v malé vesnici Bystrička, kam se pak pravidelně vracela. V letech 1930 až 1931 zde prezidentova dcera Alice nechala podle plánů architekta Jana Pacla vystavět moderní dům, jedinou nemovitost, kterou v době života T. G. M. rodina vlastnila. V širším povědomí je se jménem Masaryka spojena na Slovensku jiná obec – Topoľčianky, které si již v roce 1923 vybral za své slovenské letní sídlo, osudy rodinného domu v Bystričce příliš známé nejsou.

Exteriér a interiér domu byl jednoduchý, v přízemí byla velká kuchyně, malá jídelna, prezidentova pracovna a hala se vstupem na terasu a do zahrady. Do prvního patra, kde byly ložnice a hala s terasou, vedly dubové schody a stěny byly lemovány ozdobnými koberci místní produkce. Na zahradě rostla vrba z prutu dovezeného z Lán, pod ní byl symbol Československa: stolek s deskou ze slovenského travertinu, který stál na českých cihlách. Z altánku na zahradě byl výhled na panorama Velké Fatry.

Masarykova rodina se z Bystričky snažila prospět rozvoji celého regionu. Silnice z Bystričky do Martina byla vydlážděna, dnes je sice dlažba zalitá asfaltem, ale zůstala lipová alej vysazená na popud prezidenta. Další vybudovanou komunikací byla horská silnice na Martinské hole, postavená po dohodě mezi T. G. Masarykem a tehdejším starostou Martina Jánem Fraňou v době hospodářské krize. Pro prezidenta a jeho dceru Alici bylo důležité také místní školství. Při martinském Štefánikově ústavu Alice založila jesle, školku a pro studenty z venkova také studovnu, čítárnu a zajistila též to, že studenti dostávali teplé jídlo. Nově byla postavena škola v martinské Mudroňovej ulici a měšťanská škola v Mošovciach. V období Slovenského štátu se Masarykův dům dostal pod správu Slovenského červeného kříže a žádnou újmu neutrpěl. Po smrti Jana Masaryka v roce 1948 odešel zbytek rodiny do exilu a Masarykův dům v Bystričce měnil nájemce. Postupně zde sídlil Archeologický ústav a Slovenská národní knihovna, ubytovna Stalinových závodů v Martině nebo zemědělská šlechtitelská stanice. Dům dále sloužil jako jesle, školka, sídlilo zde holičství a kadeřnictví, krejčovská dílna, po roce 1990 i vývařovna pro seniory. Mobiliář byl rozprášen do mnoha slovenských institucí, kde zůstává dodnes. Masarykovy vnučky dostaly objekt zpět v restituci v roce 1992. Vznikla dohoda, že objekt zůstane pod obecní správou a bude v něm zřízena pamětní místnost. Podařilo se obstarat repliky původního osvětlení a získat i některé kusy původního vybavení domu. Poté ovšem dědičky objekt prodaly pražskému podnikateli, aniž by svůj krok konzultovaly s obcí. Nový majitel nezaplatil ani jednu splátku hypotéky a Masarykův dům šel do nucené dražby, kde ho získali současní majitelé. Ti v domě bydlí, mají zde i sídlo firmy a snaží se o obnovu původních interiérů.


Na Pražském hradě patří kus Slovenska v podobě dřevěného včelína k nenápadným, ale trvalým připomínkám kulturní blízkosti a společné státnosti českého a slovenského národa. A je také pěknou vzpomínkou na praktičnost prezidenta Masaryka. Nešlo o folklórní ornament, ale o moderně zařízenou stavbu, v níž polovina patřila včelám, v druhé části pak byla dílna i s medometem. Za druhé světové války vyhubil včely na Pražském hradě včelí mor a včelstva se do Masarykova včelína vrátila až v 50. letech, když se zdejším zahradníkům, kteří byli zároveň i včelaři, podařilo chytit první roj. Včely mají na Hradě výbornou pastvu, kromě hradních zahrad nebo Jeleního příkopu dolétnou i na Petřín. Produkují vynikající květný med, například lipový nebo akátový. Med se používal a používá v kuchyni hlavy státu a jako protokolární dárky. Poslední rekonstrukcí prošel Masarykův včelín na Pražském hradě v roce 2024. Víte, ve kterém dalším prezidentském sídle byste našli funkční včelíny? Pokud jste určili zámek v Lánech, je to správně.

Bylo by chybou vynechat klidné místo, z něhož je neobvyklý výhled na Pražský hrad. Musíte se ale vrátit do ulice U Prašného mostu, přejít po valu nad Jelením příkopem až k Paccasiho bráně Pražského hradu, před níž odbočíte vpravo a sestoupíte do Horního Jeleního příkopu. Ve druhém funkčním období prezidenta Miloše Zemana byly obě části Jeleního příkopu několik let uzavřeny. Zejména odpůrcům prezidenta to sloužilo jako jeden z důkazů, že Hrad se neodůvodněně uzavírá veřejnosti. Správa Pražského hradu neprokázala přílišnou citlivost k námitkám veřejnosti, i když samotné důvody pro uzavření příkopu byly racionální. V Dolním Jelením příkopu bylo staveniště sloužící dlouhodobé rekonstrukci objektů ve Vikářské uličce a Nového proboštství na Jiřském náměstí. Tuny stavebního materiálu se pochopitelně nedaly dopravovat vnitřním areálem Hradu a příkopem vede jen jedna asfaltová cesta, nešlo tedy spojit stavbu a návštěvnický provoz. K uzavírce Horního Jeleního příkopu došlo za dramatičtějších okolností. V jižním svahu příkopu došlo k havárii vodovodu a nahromaděná voda vytvořila takový tlak, že vystřelila těžký kovový poklop obloukem přes celý příkop do protilehlého severního svahu. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale odstranění následků havárie si vyžádalo rozsáhlé stavební a sanační práce.

Sejděte nyní do příkopu a postupujte k západu, pak při první možnosti odbočte vpravo, vystoupejte po severním svahu a dostanete se k Plečnikovu dvouramennému schodišti na Masarykovu vyhlídku. Druhá rovná a přímá cesta lemovaná malou vinicí je orientovaná od západu k východu v ose dvou teras a končí u nepřístupných hradních garáží za Jízdárnou Pražského hradu. Bohužel, starší a méně zdatní návštěvníci se na vyhlídku nedostanou. Plošinu upravil podle přání prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka architekt Jože Plečnik v letech 1922 až 1924. Původně pusté návrší na šancích Mariánských hradeb přetvořil pomocí teras s kamennými zídkami a vinnou révou. Vyhlídka sestává z třičtvrtěkruhové plošiny s ohradní zdí, která završuje bastion. Na plošině stojí novodobé kamenné lavičky, které obklopují více než 200 let starou lípu. Původní Masarykova lavička se nedochovala. Z Masarykovy vyhlídky uvidíte od západu k východu věž vojenského kostela sv. Jana Nepomuckého, Šternberský palác, Arcibiskupský palác, katedrálu a Jízdárnu Pražského hradu. Po roce 1948 byla vyhlídka nepřístupná a stejně jako celý Jelní příkop přísně střežená. I když podle vzpomínek pamětníků došlo v 60. letech k částečnému otevření některých částí Hradu. K novému zpřístupnění a opravě vyhlídky došlo za prezidenta Václava Havla. V následujících třiceti letech bývá Masarykova vyhlídka většinou přístupná. K uzavření dochází v nepravidelných intervalech, někdy z těžko pochopitelných důvodů.

Přírodní rokle, kterou teče potok Brusnice, nejlépe ukazuje, že v centru našeho hlavního města nestojí barokní zámek, jak by se při pohledu od jihu mohlo zdát, ale skutečný hrad. Věžím nad Dolním Jelením příkopem se budeme věnovat jindy. I když už teď můžete nahlédnou do ústí tunelu spojujícího západní a východní část příkopu. Vznikl podle přání prezidenta Václava Havla mezi lety 2001 a 2002. Autorem prokopání náspu z doby Marie Terezie je architekt a současný poradce prezidenta Petra Pavla Josef Pleskot.
 
Jako v potoku, spíš potůčku Brusnice už neuvidíte ryby, ani v Jelením příkopu nenatrefíte na jeleny. O veverky a občas i zajíce nouze není. Celý prostor ještě před příchodem Přemyslovců pokrývaly husté lesy, které dal údajně vykácet kníže Bořivoj. Své současné jméno získalo údolí potoka Brusnice za císaře Rudolfa II., ten nechal do rokle o rozloze osmi hektarů vypustit divokou zvěř, na kterou se pořádaly hony. S lovnou zvěří bylo možné se v příkopu setkat až do 18. století. Císař Karel VI. na zvířata údajně střílel přímo z oken Nového paláce. V roce 1742 jeleny a srny vybili Francouzi obléhající Prahu. 

Pohlednice z roku 1922

Na zajímavou ukázku fauny se mohli návštěvnící Jeleního příkopu podívat za první republiky. Traduje se, že v roce 1919 přivezli prezidentu Masarykovi českoslovenští legionáři ze Sibiře dva medvědy. Jmenovali se Ríša a Míša. Podle ředitele pražské Zoo byli první dva medvědi darem užhorodského župana Ladislava Moyše a až následujících pět medvědů mělo co do činění s legionáři. Dvě hnědé medvědice přivezli prezidentu Masarykovi v březnu 1920 příslušníci 1. čety 5. roty 1. pluku. Třetího medvěda vyložil na Wilsonově nádraží pro Hrad neznámý legionářský pluk, který Prahou projížděl v roce 1920. A ve stejném roce měla převzít správa Hradu dva medvědy ušaté od nadporučíka Berky z 8. roty 7. pluku. Dnes po medvědech zbylo v příkopu zrekonstruované torzo medvědince, hned vedle domku medvědáře. Pokud se Vám zdají uměle vyhloubené jeskyně pro chov medvědů příliš malé, vězte, že medvědinec původně disponoval prostorným zahloubeným výběhem a bazénem. Snad se dnes dostanete až k samotnému medvědinci. Přístup bývá nesmyslně zatarasen bezpečnostními zábranami. Zmíněný domek medvědáře sloužil jako šatny pro tenisové kurty, k nimž se dostanete za chvíli.

Konec medvědů na Pražském hradě přišel v 50. letech, kdy zvířata dvakrát utekla (1951 a 1953) a pokaždé těžce zranila zaměstnance hradní správy. 

Proti domu medvědáře stojí nějaký čas ztracená socha ponocného, kterou dostal T.G. Masaryk ke svým 75. narozeninám, když navštívil průmyslovou a hospodářskou výstavu v Jaroměři v roce 1925. Vytvořili ji pod vedením a dle modelu sochaře Franty Úprky absolventi a studenti Hořické sochařské školy. Socha dříve stála uprostřed velké louky. V roce 2022 vznikl nápad umístit na louku větší umělecký objekt Krištofa Kintery. Bohužel, po změně ve funkci prezidenta z realizace sešlo.

Pozor, aktuálně je Jelení příkop přístupný veřejnosti pouze v letní turistické sezóně. Za předchozího prezidenta se otevírací doba měnila. Po uzavření staveniště v Dolním Jelením příkopu a dokončení oprav v Horním Jelením příkopu rozhodl nový ředitel Správy Pražského hradu se souhlasem vedoucího KPR v závěru roku 2022 o otevření celého Jeleního příkopu i v zimním období. Stejně tak byla otevřena Královská zahrada. Padl dlouhodobý argument správců zahrad, že prostory hradních zahrad a parků se v zimě nedají udržovat, a proto musí být uzavřeny. S nástupem nového prezidenta a při výměně vedení KPR a SPH se pracovníkům odpovědným za údržbu spolu s policií a Hradní stráží podařilo přesvědčit nové správce Pražského hradu, že nejlepší je příkop a zahrady v zimním období zase uzavřít. Nejlepší? Možná nejpohodlnější…

Jsou nesporným důkazem úsilí, jaké vynaložil prezident Václav Havel na otevření Pražského hradu veřejnosti po době nesvobody. Bez přímého vlivu prezidenta by nikdy nedošlo k vybudování vstupů z Klárova a z ulice U Brusnice. Připomínky památkářů, Hradní stráže a policie by výstavbu znemožnily nebo odsunuly. Samotné vysuté lávky jsou dílem kontroverzním. Na jednu stranu umožňují průchod terénem bez viditelně destrukčního zásahu do prostředí příkopu. Na druhou stranu jsou schůdné jen obtížně a v některých pasážích třeba při dešti vyloženě nebezpečné. Věnujte tomu, prosím, pozornost, až budete plánovat vycházku. 

Prošli jste kolem tenisového kurtu, kde rád hrával prezident Václav Klaus, vystoupali po strmé lávce a chodníčku k brance z Jeleního příkopu do ulice U Brusnice.

Přejděte silnici a otevřenou branou nad zahrádkou restaurace vstupte do prostoru náležejícímu k širšímu areálu Pražského hradu. Lumbeho zahrady II. jsou rozsáhlým uzemím mezi Novým světem a ulicí Keplerovou. Jejich část pronajímá Správa Pražského hradu Divadlu Ungelt pro letní scénu. V domech u Keplerovy ulice jsou kanceláře, depozitáře a část je pronajata jako hotel. V apendixu Jelení ulice pod pomníkem Franciska Skorina se nalézá historický dům se služebními byty zaměstnanců Hradu. A pak je zde rozsáhlý prázdný prostor čekající desítky let na své využití. Po roce 1989 zde zamýšlel Václav Havel vybudovat Evropskou ulici tvořenou objekty se vztahem k jednotlivým zemím EU. V roce 2022 nové vedení Správy Pražského hradu přišlo s plánem vystavět na ploše centrum pro seniory a děti s veřejně přístupnou zahradou. Možná je ale dobré, že i evropské velkoměsto skrývá ve svém centru zapomenuté plochy. Prozkoumejte je, dokud to jde.

Překvapivě otevřený pohled je z ulice U Brusnice na rezidenci prezidentů v nejzápadnější části Lumbeho zahrad I. Malý rezidenční areál je tvořen několika objekty, z nichž hlavní je klasicistní patrový dům s průčelím obráceným k východu. Ten zakoupil v roce 1852 od Heliodora Heindla pražský politik a lékař Karl Lumbe. Dům dal Lumbe přebudovat ve strohém pozdně klasicistním stylu. Na počátku 20. století v něm bydlel malíř Miloš Jiránek. Od dědiců Karla Lumbeho dům i s pozemky v roce 1925 odkoupil československý stát. Objekt poté sloužil různým účelům, bydleli v něm zaměstnanci Pražského hradu nebo sloužil jako skladiště. V 90. letech 20. století byl dům přebudován na reprezentativnější ubytovnu. Po nástupu do prezidentského úřadu si objekt v roce 2004 vybrali za své hradní obydlí prezident Václav Klaus s chotí Livií. Celková rekonstrukce objektu přišla na 52 milionů korun. Od roku 2013 užíval vilu prezident Miloš Zeman s chotí Ivanou. 

Dům není příliš prostorný a za manželů Zemanových byl vybaven běžným sektorovým nábytkem v nižší cenové hladině. Po nástupu do funkce se prezident Petr Pavel o vybavení vily vyjádřil kriticky a následně proběhla náročná obměna interiérů, které jsou nově vybaveny reprezentativním mobiliářem za více než 3 miliony korun. Samostatný objekt jižně od Lumbeho vily slouží k ubytování rodinných příslušníků prezidentského páru.

Nově inaugurovaný prezident Petr Pavel spolu s Evou Pavlovou přebírají Lumbeho vilu a prohlížejí si hradní skleníky za asistence nejbližších spolupracovníků bývalého prezidenta Miloše Zemana – ředitele Odboru protokolu KPR Vladimíra Kruliše a prezidentského tajemníka Jaroslava Hlinovského. Na snímku je s nimi správce rezidence a nová vedoucí KPR Jana Vohralíková. Březen 2023