Hradní areál ve středu hlavního města České republiky doplácí na svoji všeobecnou známost. Je samozřejmou součástí našeho kolektivního vědomí, podrobně se jím však zabývá málokdo. Mnoho lidí o něm vyjadřuje kategorické soudy, většina z nich však Pražský hrad zná jen povrchně nebo vůbec. I když je odpovědností a výjimečným politickým nástrojem úřadujícího prezidenta, po kandidátech na nejvyšší ústavní funkci nikdo nežádá, aby obhájili představu, jak budou s Hradem nakládat. Hospodaření a činnost státních institucí sídlících na Pražském hradě je jen zřídkakdy podrobena kvalifikované kritické analýze.

Příjmy z turistického ruchu jsou na Hradě enormní a jeho areál je vizitkou celé země. Měl by představovat prvořadé kulturní centrum nejen v domácím, ale v evropském měřítku. Veřejnost logicky žádá, aby byl také otevřený a co nejpřístupnější. Na druhou stranu je Hrad sídlem prezidenta republiky, jsou zde uloženy české korunovační klenoty, řada uměleckých sbírek a vzácné archiválie. Pro vysokou koncentraci návštěvníků, mezinárodní popularitu a symbolickou hodnotu je vysoce rizikovým měkkým cílem. Fungování Pražského hradu si vyžaduje odborný konsensus a řešení, jež zdaleka přesahují jedno či dvě prezidentská funkční období. Přitom je fungování Pražského hradu zatíženo aktuálními politickými poměry a není předmětem otevřené demokratické diskuse.

Klademe si za cíl odkrývat vrstvy, z nichž je složen výjimečný organismus Pražského hradu. V centru našeho zájmu je veřejnost. Pokud nemá být označení Pražského hradu jako symbolu české státnosti prázdnou frází, musí jeho fungování odpovídat základním principům fungování moderního českého státu.

Den otevřených dveří, Rudolfova galerie Pražského hradu, druhé funkční období prezidenta M. Zemana.